Studentská porotkyně dokumentárních filmů letošního ročníku filmového festivalu Finále nám prozradí, jak se do poroty dostala, jak celá akce probíhala a proč by se příští rok ráda zúčastnila znovu.
Letos se konal již 35. ročník filmového festivalu Finále. Ty ses rozhodla být jeho součástí. Jak ses tedy v tomto ročníku angažovala a proč?
Působila jsem ve studentské porotě dokumentárních filmů Západočeské univerzity. Když jsem se dozvěděla, že mohu být jako student součástí poroty a rozhodovat o vítězných snímcích, byla jsem nadšená a s účastí jsem neváhala. Na filmy moc ráda koukám a ještě raději o nich mluvím, takže mi byla akce přímo šitá na míru.
Říkáš, že jsi působila v porotě dokumentárních filmů. Chápu to tedy tak, že máš ráda dokumenty a právě proto sis je vybrala?
Já si konkrétně dokumenty vlastně nevybrala. Přihlásila jsem se s tím, že jsem ochotná jít do jakékoliv poroty. Ve finále jsem za dokumenty strašně ráda. Jsem člověk, který touží po dalším vzdělávání a každý dokument mi přinesl nové informace a důvod se nad nimi zamýšlet. Další možností bylo jít do poroty televizní a internetové tvorby nebo celovečerních filmů.
Bylo těžké se do takové poroty dostat? Musela jsi projít nějakým pohovorem nebo něčím podobným?
Snažila jsem se hledat informace o festivalu už předtím než samotné Finále začalo. Když se na internetu objevil inzerát, že pořadatelé Finále shání studenty do studentské poroty, tak jsem ani chvilku neváhala a hned jsem se přihlásila. Musela jsem vyplnit dotazník, jehož součástí byly otázky týkající se toho, jaký mám vztah k filmu, jaké filmy mám ráda atd.
Jak tedy samotné porotcování probíhalo a kolik filmů jsi musela zhlédnout?
Musela jsem zhlédnout všech osm povinných filmů. Naštěstí pořadatelé počítali s tím, že studenti budou muset v pondělí do školy, takže všechny naše filmy se promítaly o víkendu a v pátek. Nad rámec jsem stihla další dva, které byly nesoutěžní. Po zhlédnutí filmu jsme se sešly se zbytkem poroty na kávě a debatovaly jsme nad tím, jak na nás film působil, co si myslíme o zpracování atd. Jednoduše jsme hledaly aspiranta na výhru. Při konečném rozhodování jsme měly svůj vlastní systém, díky kterému jsme vítěze vybraly.
Jak náročné bylo se v rámci poroty dohodnout na celkovém hodnocení jednotlivých filmů?
Naše porota byla složena ze tří žen a musím říct, že jsme se vždy dokázaly vesměs shodnout. Vyměnily jsme si názory a náš pohled na věc a vždy jsme našly společné řešení.
Kromě jednotlivých porotců jste měli možnost setkat se s různými osobnostmi z filmového prostředí. Využila jsi této příležitosti?
Ano, u každého promítaného filmu byli i jeho autoři, se kterými se člověk mohl následně bavit. Moc se mi líbila beseda s Milanem Klepikovem, který režíroval film Přípravy k filmu T. (ten byl mimochodem také aspirantem na vítěze). Pan Klepikov dělá filmy prostě jinak a to se mi líbí. Moc ráda jsem si také poslechla paní Třeštíkovou, která zde měla film René.
Zajímá mě, kdo tedy zvítězil, když ne film od pana Klepikova?
Zvítězil film Nebe od režiséra Tomáše Etzlera. Geniální snímek o naději, který se odehrává v křesťanském sirotčinci v Číně.
Měla jsi možnost si s panem Etzlerem poté ještě popovídat o vybraném snímku?
Vzhledem k tomu, že jsem nebyla předsedkyní poroty, tak jsem nemohla vyhlašovat výsledek. Nicméně jsem chtěla panu Etzlerovi poděkovat osobně za zbytek poroty, takže jsme se poté ještě do řeči dali a povídali si poměrně dlouho, za což jsem moc ráda. Určitě bych takovou příležitost v běžném životě neměla.
Mohla bys čtenářům doporučit nějaké další filmy, které jsi měla šanci zhlédnout?
Přípravy k filmu T. jsou filmem, který má v sobě plno energie a poetiky i přesto, že vlastně pojednává o konci světa. Režisér Milan Klepikov z útržků ze života svých mladých protagonistů vytvořil dílo, nad kterým se člověk musí zamyslet a bude nad ním přemýšlet ještě několik dní po jeho zhlédnutí.
Dalším filmem, který bych doporučila by byl PSH od režiséra Štěpána Vodrážky. PSH jsou totiž fenomén, o kterém musel slyšet snad každý. Film si mě získal svojí autenticitou, ale i vtipem. I když člověk není fanouškem rapu, přistihne se, jak se pohupuje do rytmu a upřeně hledí na obrazovku, aby se dozvěděl o Penerech co nejvíce.
A nakonec jsem si nechala film od královny českého dokumentu Heleny Třeštíkové. Ta se vrátila s pokračováním příběhu asi jednoho z nejznámějších českých kriminálníků Reného Plášila. René stárne a vlastně i dospívá, možná i moudří, i když se vězení zase nevyhne. Vám přijde naprosto normální ho na jeho cestě sledovat a držet mu palce, aby mu to už tentokrát vyšlo.
Z tvého vyprávění to na mě působí tak, že sis Finále užila. Zúčastnila by ses ho znovu?
Bez váhání říkám jedno velké ano! Ten zážitek je pro člověka opravdu obohacující a já na tuto akci budu moc ráda vzpomínat. Určitě nezapomenu na zakončovací ceremoniál, který byl dechberoucí. Atmosféra, práce moderátorů, systém vyhlašování… Při vyhlašování vítěze seriálů se zaměnila obálka a přečetl se výherce z kategorie televizní tvorby, takže jsme měli takový oscarový moment (smích). Velmi kladně hodnotím i to, že jsem si s sebou mohla vzít kamarády, kteří se na filmy mohli jít podívat se mnou.
Na závěr se tedy zeptám, co si díky této zkušenosti odnášíš?
Spoustu vypitých lahví šampaňského (smích). Odnáším si především možnost vidět hned několik zajímavých snímků československé kinematografie a zapojení se do kreativního procesu rozhodování. Člověk přemýšlel nad tím, co se ve filmu událo a chtěl ho co nejdetailněji rozebrat. S tím souvisí i fakt, že výběr vítěze byl neskutečně těžký. V neposlední řadě si odnáším i mnoho nových kontaktů, jak ze zahraničí, tak z Česka. Na závěr bych řekla, že si odnáším i bolest zad z několikahodinového sezení, ale určitě to za to stálo a příští rok mi, doufám, organizátoři budou držet místo ve stejné porotě!
Autor fotek: Finále
