aneb
Jak najít srdce univerzity
Zase tak jednou procházím kampusem a ve vzduchu cítím něco zvláštního, něco nezvyklého, něco živého. Co se to tu děje?
Ano, je to tady, jako by tu pulsovalo samotné srdce něčeho… Ale kde? Je to blízko. A srdce čeho? Nevím, nedovedu to popsat. Snad tu, snad tam, dívám se do skrytých míst i za stromy, snad zas tamhle. Anebo za rohem?
Obcházím první roh a za ním nic, jen další. Tak obejdu i ten a – ano, to bude ono. Lidé tančí a postávají v hloučcích, hraje divoká brazilská hudba, v neuvěřitelných otáčkách kolem sebe krouží pár v národním oblečku (přece jen tomu asi nebudeme říkat kroj). Kolem mne prochází průvod a na první pohled se zdá, že mluví jakýmsi mimozemským jazykem, ale brzy zjišťuji, že je to jen kombinace více různých, nám známých, řečí. Podle nich se také rozdělují na menší skupinky a za chvilku už jejich hlahol slyším odkudsi z nebe, snad z vrcholků střech jednotlivých fakult.
A opravdu. Vydávám se za nimi, abych mohl poznat příčiny jejich požitkářských výkřiků úžasu. Začínáme střechou Fakulty strojní, kde najdeme dva včelí úly. O med tu ale vůbec nejde – s využitím umělé inteligence zde život včel podrobně monitorují a mapují. Vidíme i na střechu naproti, kde se mezi spoustou zázračných antén a panelů otáčí vrtule větrné elektrárny a za ní dál a dál, pořád pryč do nekonečna až na mlhavý obzor, který splývá se zapšklou oblohou. V tom bude původní pramen úžasu – v té dálce a věčnosti. Lepší rozhlednu než fakultní střechy zřejmě nenajdete.
Hudba se ozývá z mnoha stran, pod schůdky se lidé učí tančit, učí se tančit svobodně a nespoutaně, ale zatím jsou spíše trochu nemotorní. Já sám jsem zřejmě ještě horší. Cestou mezi stánky dostávám nabídky všemožných organizací ke stážím, výjezdům a zážitkům, mohu se přidat k hasičům či se naučit podnikat. Tam zastavím, zní to lákavě. „Není to běh na krátkou trať,“ dozvídám se. „Bylo by lepší se sejít, promyslet to a pak se teprve vrhnout do vln neznáma.“
Slyším něco zvláštního a ejhle – kdosi se učí arabsky. Také proč ne. Ti zkušenější totiž vědí, že se to bude hodit, když se v Plzni každoročně koná i festival arabské kultury. Nenechte se dvakrát přemlouvat. Za rohem už ale jiní přehrabují spoustu věcí a hledají, vybírají – no zkrátka všechno možné. Znáte to, prostě blešák. A tamhle – jako by si děti hráli s hlínou. Lidé svorně plácají vlhkou zeminu na kořeny rostlin, balí je do ní a pak ještě do mechu, aby si vytvořili po japonském vzoru svou vlastní kokedamu – květinu v přírodním závěsném květináči, který vlastně tvoří ona sama.
Kudy vstoupit do prvního roku studia? Táže se mě velký titulek.
„Nevím,“ odpovídám, „jsem tu sice už druhý rok, ale do školy vstupuji poprvé. Kudy tedy?“
A tak se všechno dozvídám. Informace, spoustu cenných informací. O tom, co dělat, co nedělat, kam a kudy chodit, jak jezdit tramvají, jak se bavit. Jediné, co se nedozvím, je, jak zapadnout do toho pulsujícího srdce odbíjejícího rytmus všeho a všech, kteří jsou s ním spojeni. To je ten život, život vysokoškoláka, život studenta, život souznění. Na to ale člověk přijde snadno, protože tohle srdce není vybíravé, je otevřené a přijímá, doslova nasává a pohlcuje.
A to už se čas chýlí, kampusem se rozlézá chlad a hloučky se ještě více shlukují, aby se zahřály. Je tu však i něco jiného, co může rozproudit krev v žilách – rytmus. Opět rytmus, ale tentokrát není spojen s hudbou či pohyby, ale se slovy, poselstvími, ironií, parodií, satirou a občas i mírnou komicky výhružnou oplzlostí. Slam poetry, poezie okamžiku a dojmu, poezie s řádem i neřádem. Před našimi zraky se odehrává spíše přátelské utkání studentů, kteří se nám snaží předat něco ze svých dojmů o světě, o současných událostech a životě mezi lidmi. Může být někdo vtipný i smutný zároveň? Ano. Poslechněte si je.
Druhý den se můžeme seznámit i s plzeňským centrem, abychom si ucelili představu a zjistili, že univerzita rozepjala svá křídla široko daleko. Moderní budovy kampusu, které již známe, nahradí historické a architektonicky neméně zajímavé stavby Fakulty pedagogké, právnické nebo například filozofické.
Prohlídkou, kterou si neměl nikdo nechat ujít, byla návštěva pivovaru Plzeňský Prazdroj, samozřejmě připravená i v cizím jazyce, aby i ti, jež nejsou zdejší, mohli spatřit to, co tento kraj proslavilo. Nádherná budova s ještě monumentálnějšími cihlovými sklepy, ve kterých nás nechali okusit proslulý český mok přímo z obřích dubových ležákových sudů. A nahoře velké varny, ve kterých to vře a bublá, máčí se a louhuje… Zkrátka jako bychom se ocitli v alchymistické dílně.
Pro večer, který se zvolna přehupuje v noc, byla připravena oblíbená afterparty v neméně oblíbené kavárně Družba, kde, jak sami družstevníci říkají, se se setměním atmosféra postupně přetváří v barovou. A co že se tam dělo? Nic zvláštního. Jen mluvilo a pilo, hudebně experimentovalo, čas se zastavil a nálada stoupala, aby se držela u stropu jako kouř z cigaret, až zaplnila celou místnost, že skrz ni nešlo vidět, jen cítit, cítit ten pocit sounáležitosti s bušícím srdcem univerzity.
„Jsem student,“ řekl zřejmě nějaký prvák.
„Jsem student!“ ozvalo se sborově, protože si všichni uvědomili, co to vlastně znamená. „Jsme studenti!“
Závěrem mi dovolte ještě malou pozvánku na hru pořádanou 29. 9. organizací Tandem, která se taktéž spolupodílela na tomto festivalu. A co že budeme hrát? Skrz webovou aplikaci získáme přístup ke stopovačce, která nás provede těmi nejzajímavějšími místy starého centra Plzně. Sraz bude před vchodem Katedrály svatého Bartoloměje v 16 hodin. Nezapomeň se zaregistrovat!
Zůstaň ve spojení s týmem Roku jedna po celý rok:
Facebook: Rok jedna ZČU
Instagram: @rokjedna_zcu
FOTO: Štěpánka Vacková
