„Divná doba.“
„Divnej dům.“
„To jsou ale divný lidi!“ opovržlivě ukáže stará paní na procházející mladý pár.
„Divnej! Divnej, divnej, divnej!“ nadává dívka tiše se sklopenou hlavou a z očí jí tečou slzy.
„Divná spravedlnost,“ kroutí hlavou sám soudce, který denně spravedlnost zastupuje a sám ví, že nějak divně, protože mu to ty divný zákony neumožní jinak, že rozsudky jsou divný a lidskost vymizela…
„Je divnej – támhleten s tím modrým čírem.“
Ohlédnu se a vidím na ulici za sebou, která se v dalekém úběžníku sbíhá k tramvaji, dvě dívky a jednoho muže, všem jim hlava září modrou barvou a vypadají vesele.
„Slyšíš tu hudbu? To je hrozný!“
„To není hudba, ale kvílení! To je divný, co ta mládež dneska poslouchá.“
„To je ale divná kérka.“
„Divný je, že tu kérku má.“
„Ale mami, tetování je normální! Je to stejný, jako když vy jste nosily náušnice.“
„A ty je snad nenosíš?“
„Ale jednou byl někdo první a ostatním se to zdálo divný.“
„Hm,“ zamyslela se dceřina matka, „možná máš pravdu.“
„Děkuju.“
„Asi jsem už divná.“
„Ale nejsi, mami.“
Tak jsem se tak prošel po městě a dospěl k závěru, že jsem divnej asi tak stošedesátkrát ze sta šedesáti různých důvodů, a to nemám ani modré vlasy, ani tetování, jen žiji v divné době, jsem mladší či starší než ten či onen, nemám ucelený názor na naše složité soudnictví, a když už nějaký ucelený názor mám, tak je jiný – zkrátka divný.
Zamyslel jsem se, čím by to tak mohlo být, a jako první mě napadlo to, že nenosím sluchátka, když se jdu projít. Chodím a poslouchám a s tím se dneska nepočítá – divná doba! Lidi jsou divný, nepovídají si, neposlouchají se. Mají se rádi?
Pak mi došlo, že to, že si neucpávám uši, je jen důvod, příčina toho, že to vím – vím, že jsem (údajně) divný. Co s tím? Buď to mohu přijmout, nechat se drtit tlakem většiny a být nešťastný v touze stát se rovněž většinou. Něco mi ale napovídá, že to by nejspíš nefungovalo. Také na to mohu být hrdý, mohu se tím chlubit. Ale určitě bych pak byl ještě horší, takové lidi nemá nikdo rád, ani já ne. Jenom se vyzdvihují, že jsou jiní a zajímavější, ne, ne, to není pro mě. Také je ale možné, že těch druhých není většina, že většina jsem já, jen patřím do té tišší a moudřejší skupiny, která tak nekřičí a nedává své názory tak radikálně na odiv, že oni jsou většina jen proto, že jdou slyšet. A to mně udělalo dobře, nabyl jsem jistoty a takové té opojné euforie plynoucí ze sounáležitosti s větším celkem, s davem, s masou lidí, pocitu síly a nadřazenosti, pocitu svrchovanosti a moudrosti a vůbec všech těch zlých a špatných vlastností, které člověku takové členství v davu poskytne.
„A ty jsi taky divnej,“ říkal jsem si vesele a v duchu ukazoval na všechny ty divňáky, co se kolem mě ploužili ulicemi, divňáky nacpaný divnejma vlastnostma v divným oblečení a s divným vkusem. „Divnej! A ty taky! A ty a ty a ty – no ty ani nemluv, podívej se do zrcadla!“ Docela mě to bavilo. „Za to já jsem lepší, div ne nejlepší –“ zarazil jsem se, protože jsem to uslyšel.
„Div ne nejlepší,“ zopakoval jsem si. „Div, že ne nejlepší…“
Tak takhle vzniklo to slovo! Ze sebechvály (a sebechvála smrdí). Nikdo nechápe nikoho, každý o sobě smýšlí, jak nejlépe dovede – a ne, že by to bylo až tak špatné, také to občas rád dělám. To pak skrz odlišné zájmy, vlastnosti, smýšlení, názory, lásky a bůh ví, co ještě, člověk nevnímá, nebo si ani nepřipouští, že přesně takhle divnýho vnímají zas všichni kolem jeho.
Takže co to přesně znamená být divnej? Pokud vám jde o názor ostatních, tak je to jen jeden z davu – všichni jsou divný, takže i vy. Pokud se zaměříte na sebe, tak si můžete říkat, že jste tak zajímaví a chytří a hezcí a dobří, div že nejste nejlepší. Ale to pak zase budete smrdět – kvůli té sebechvále.
Je to kříž, co s tím? Kde je zakopaný pes? (divné přísloví, kdo by hledal zakopaného psa?). Nu nejdřív si budeme muset všichni uvědomit, že jsme divní, že jsme divní od hlavy až k patě vším, co děláme, říkáme a nosíme, co si myslíme a co umíme, co děláme rádi a neradi. A v tom, co máme rádi a rádi děláme, jsme výjimeční, jsme zajímaví, častokrát – alespoň v něčem – div že ne nejlepší. Každý jinak a každý v něčem jiném, tak si přece nemusíme závidět. Pak na sebe třeba přestaneme ukazovat a smát se, vysmívat se a pitvořit, třeba i ve stáří zkusíme pochopit nové generace a říct si, že je to hezké, že ve světě pořád přetrvává ta změna, a pak si nostalgicky zavzpomínáme na tu změnu, kterou jsme tvořili my. Ale nebudeme při tom nevrlí a protivní a nesnášenliví – budeme vlastně šťastní a spokojení, jen nostalgičtí. A to všechno proto, jen proto, že už známe pravou podstatu slova divnej.
