Studentka 3. ročníku Fakulty ekonomické ZČU nám prozradí, proč byla zklamaná z finanční odměny, jak se vypořádává s neúspěchem nebo proč ji na závodech nikdy neuvidíte s copánkem.
Studuješ obor Podniková ekonomika a management. Co tě na studiu nejvíce baví?
Nejvíce se mi líbí, že je tento obor uplatnitelný v životě. Samozřejmě mě některé předměty baví více, některé méně. Obecně se mi ale líbí pojetí vysoké školy jako takové, jsem pánem svého času a mám určitou volnost. Nikdo mě do ničeho nenutí jako na střední škole, je mou svobodnou volbou co a jak budu studovat.
Čím tě studium obohacuje, v čem vidíš jeho benefity?
V momentě, kdy bych se věnovala jen sportu, tak řeším jen spánek, trénink, spánek… Díky škole mám jiný režim, jiné povinnosti a hlava může myslet i na něco jiného. Také vím, že nebudu sportovat do nekonečna, takže mít vzdělání je pro mě hodně důležité. Jsem ráda také za lidi, které mám šanci poznat, ať už jde o vyučující, ke kterým v mnoha ohledech vzhlížím nebo o studenty, se kterými navazuji nová přátelství. Líbí se mi předměty, ve kterých hodně diskutujeme a bavíme se o naší budoucnosti společně s vyučujícími, kteří nám často i poradí.
Kdybys měla ve zkratce říct, co je potřeba k tomu, aby člověk zvládl studium a sport dohromady, co by to bylo?
Dle mého názoru je nejdůležitější, že člověk musí chtít a mít určitou sebekázeň. Stojím si za tím, že když člověk chce, tak to jde. Neméně důležitá je také motivace. Velkou výhodou je i podpora ze strany školy, já konkrétně jsem zařazena do programu UNIS, který sportovcům velmi pomáhá. Co se týče učitelů, vždy mi vycházejí vstříc a nikdy jsem neměla problém s absencí. Nedílnou součástí je i fakt, že si člověk musí občas něco odříct.
Chtěla jsi někdy skončit se sportem nebo se školou?
Přiznám se, že minulé zkouškové jsem se chtěla ze školy odepsat, jelikož toho bylo opravdu spoustu. Jde však o jednorázové stavy, které mě napadají především ve zkouškovém. Po zkoušce takové myšlenky zase odejdou a já studuju úspěšně dál.
Odbočíme nyní od školy a přesuneme se ke sportu. Jakému sportu se věnuješ a jak dlouho?
Věnuji se běžeckému lyžování. Lyžuji od pěti let, od první třídy jsem začala navštěvovat kroužek, kde jsme se učili základní techniku lyžování a především si hráli. Od šesté třídy jsem měla trenéra a následně na gymnáziu jsem se začala věnovat lyžování naplno.
Prozradíš nám své největší úspěchy?
Nejvíce si vážím toho, že jsem se dvakrát dostala na juniorské mistrovství světa. V loňské sezóně se mi povedlo třikrát získat 3. místo na MČR v kategorii žen a zároveň jsem se nominovala na MS do 23 let, kde jsem obsadila 18. místo.
Úspěchů máš opravdu hodně a mě by zajímalo, jaké další cíle máš na nadcházející sezónu?
Nominovala jsem se na Univerziádu ve Švýcarsku, která se koná letos v prosinci. Je to jeden z vrcholů sezóny, kde bych chtěla bojovat o co nejlepší umístění a udělat i dobré jméno škole, která mě podporuje. Přijde mi to jako hezká příležitost se jí takto odvděčit.
Dále bych si přála se nominovat na MS do 23 let ve Finsku.
Jak vlastně vypadá tvá roční příprava?
Na jaře máme měsíc volna, v květnu a červnu máme spíše objemové tréninky, o prázdninách se využívá toho, že není škola. Trénujeme tedy daleko víc, máme dvě fáze téměř každý den, jezdíme na 3-4 soustředění během léta. Podzim je velmi důležitý, jelikož jde o předsezónní přípravu a jezdíme na Dachstein na ledovec. Jezdívala jsem v rámci přípravy za sněhem do Švédska, momentálně jsem v Livignu v Itálii. Záleží, kde je zrovna sníh. V prosinci už závodíme. Sezóna trvá až do března.
Popiš, co ti sport dává?
Sport mi dává určitý režim, což je podle mě velmi důležité. Běžecké lyžování a sport obecně spojuje lidi, takže jsem díky němu získala skvělé přátelé, o kterých vím, že se s nimi budu bavit celý život. Další velký benefit je ten, že se podívám po světě. Myslím, že jen tak sama bych nenavštívila například Norsko, ale i u nás v ČR poznávám spoustu nových krásných míst.
Máš nějaké rituály před závodem?
Před závodem si musím dát ovesnou kaši a dělat vždy stejnou rozcvičku. Co mě teda ovlivňuje, je účes. Závody musím jezdit jedině v culíku, když mám cop, jedu vždy špatně. V tréninku mi cop ale nevadí.
Na který závod v životě nezapomeneš?
Je to tedy paradox, ale vždy si vybavím cyklistický závod Jihočesko – bavorský pohár, kterého jsem se zúčastnila ve 12 letech. V životě jsem se nikdy víc nevydala, než v tomto závodě. Šlo o to, že jsem v celkovém pořadí bojovala o 3. místo se závodnicí z Německa a nechtěla jsem za žádnou cenu skočit na 4. místě. Bojovala jsem tak moc, že jsem dojela do cíle, spadla jsem a nebyla jsem schopná ničeho. Nakonec jsem třetí skončila a byla jsem hrozně šťastná. Vzápětí však přišlo zklamání v podobě výhry. Místo tašky s dárky jsem dostala peníze a mě to hrozně mrzelo, jelikož jsem se těšila na tu dárkovou tašku.
Na závěr se tě zeptám, jak se vypořádáváš s neúspěchem? Ať už ve škole, tak ve sportu.
Nejsem výbušný člověk, který by potřeboval svoje pocity ventilovat. Naopak mě to mrzí uvnitř a říkám si, jestli má vůbec smysl tomu dávat tolik, když se mi zrovna nepovede nějaký závod. S kamarádkou máme takové heslo, že mohu být smutná pouze hodinu, pak se z toho musím vzpamatovat a myslet na něco jiného a úplně ten neúspěch smazat. Řekla bych, že ve škole to beru podobně. Jsem ze sebe vnitřně zklamaná, o to víc se pak škole znovu věnuji.
