Znal jsem muže, který tvrdil, že viděl vše. Ten muž strávil celý život v jedné místnosti s jedním jediným oknem.
Můžete se divit hned několika věcem, ale to je v pořádku, divte se. Čtenář je ten, kdo chce naslouchat a spisovatel zas ten, kdo chce mluvit. Oba jsou si velice blízcí, ačkoliv se neznají. Potřebují se, to je sbližuje. Nehledejte ve všem jen racionální vysvětlení, zkuste na chvíli věřit.
Ten muž ze svého okna viděl panelový dům s dvěma šedivými a dvěma krémovými pruhy, s dvaatřiceti okny, šestnácti rodinami, červenou střechou a dvěma anténami. Za domem rostla bříza a postupem let stále víc přečnívala přes střechu. Stačil jen malý vítr a její větve se příjemně kolébaly. Pod domem odnikud nikam běžel dlážděný chodník, vedle něj silnice s auty a tak dále, zkrátka obyčejný pohled z okna paneláku.
On však věřil, že vidí víc – viděl lásku, důvěru i smrt, ticho, soudržnost a občasnou hádku, viděl pomíjivost, věčnost i vášeň, a ještě spoustu dalších věcí, které člověka dělají člověkem. Když si jednou v hlavě přehrál vše, co za svůj život viděl, zdálo se mu, že je naplněn. S tím pocitem zemřel v tichu a klidu u okna jako věčný pozorovatel nás, obyčejných lidí.
Nerozuměl jsem tomu. Nerozuměl tomu nikdo a já ještě víc, protože město nemám rád, mám rád les, ve kterém jsem vyrůstal a tichý šumot větru a vůbec všechny ty jemné zvuky, které provázely můj život tam. Tím životem tam míním život před zlomovým rokem, který člověk sám pro sebe označuje číslicí jedna. Takových roků jedna se naskytne v životě mnoho – někomu více a někomu méně. Tyto roky však mají společné jedno – vzrušení.
Vezměte si například ten rok, kdy jste poprvé spatřili svět, rozhlíželi se kolem a poznávali vše nové, co může svět nabídnout. Zda si to někdo pamatuje, to nevím, jisté však je, že v nás zůstává neklamný pocit něčeho, co neumíme vyjádřit, pocit nějakého toho životního vzrušení, té extáze z bytí. A ten nás pak celý život provází a my si užíváme toho, že neustále poznáváme nové a nové součásti tohoto světa.
Dalším příkladem by mohl být okamžik, kdy se naše nevinnost zlomila a my jako velcí chlapi s tátou za ruku nedbale napochodovali do první třídy (dívky samozřejmě nenápadně a něžně vpluly s maminkou).
No příkladů bychom našli spoustu a každý těch svých zlomů má nespočet, každý je miluje a věří v ně, i když si to třeba neuvědomuje. Naše láska k těmto změnám je totiž vrozená, zamilovali jsme si to dobrodružství hned, co jsme spatřili tento svět a začali pozorovat. Teď jsme se dostali k jednomu z klíčových slov, které byste si měli ještě na chvilku zapamatovat – pozorování.
Jednoho dne se i mě život zlomil a já musel odejít ze svého ticha a klidu a od svých přátel, ale to jsou takové ty sladké řeči, které se pomalu roztékají, až z nich zbývá jen cukrová loužička na podlaze, řeči, které nikoho nezajímají, vlastně ani mě ne. Prostě jsem šel dál za nějakým tím dobrodružstvím a tečka. Typický rok jedna. Očekával jsem vzrušení, takové to lehké chvění a mrazení, které přichází v okamžicích rozrušení a pak ještě ten pocit, který neumím popsat.
Ale ouha. Jako blesk z čistého nebe se snesla tato rána. Z roku jedna, z roku plného sladkého omámení a očekávání se stal den jedna a zbytek bylo již jen kruté vystřízlivění a přesvědčení, že město skutečně nemám rád. Proč? Lidé tu chodí v zobácích, nepotkávají se a nezdraví, je tu hluk… Ale hlavně ty zobáky – proč je nosí? Prý kvůli těm zobákům zavřeli školu. U nás v lese nikdo zobák nemá (vesničani jsou holt asi zaostalí). Tady si ho nasadí hned, jak vylezou z domu, z auta, když jdou na procházku – jako by věřili v nějakou jeho posvátnou moc! Nedivte se mi, také jsem to zkusil. Říkal jsem si, že když to dělají všichni, něco na tom bude.
Teď se ale divit můžete – vůbec nic. Nic to se mnou nedělalo, žádný skvělý pocit ani vzrušení, jen jsem se nemohl najíst (pochopte to – ten zobák není otvírací).
Dnes stejně jako ten muž sedím u velkého okna a hledím do zaprášených ulic, ve kterých hledám vše, co tam viděl on. Jenže to mám těžší. Když byl pozorovatelem on, nikdo mu nefušoval do jeho řemesla, každý se držel svého. A hlavně všichni věděli, že on je ten jediný a správný pozorovatel, němý svědek jejich dvaatřiceti životů. Já, když se podívám do protějších dvaatřiceti oken, vidím dvaatřicet tváří bez emocí, které postupně zarůstají vousem a tupě hledí zas zpět na mě a možná, že se zrovna ve skle leskne slunce, a tak mě ani nevidí.
A pak jsem to poznal, pak jsem pochopil, došel prozření (a nemyslím si, že by to bylo tím, že za mnou moudrost přilétla zavřeným a špinavým oknem nebo že jsem to tupě vyzíral z nijakého dění na ulici). Ze všech lidí se stali pozorovatelé, všichni se snaží najít na světě nějaký zbytek krásy, protože kdosi tvrdí, že náš svět umírá. Ale kde tu krásu hledat, když není, kdo by ji nabízel? Když všichni jen ze skrytu svých ptačích hnízd vyhlížejí lepší časy a ostatním na oči se odváží jen pod rouškou ptačího zobáku. Že by tedy svět skutečně umíral? A proč? Možná proto, že tomu sami věříme.
Snad ten rok přijde později, snad zas přijde čas, kdy stromy budou kvést a v jejich korunách zazpívají ptáci a lidé budou chodit bez zobáků a milenci se budou milovat a pozorovatelé vstanou ze svých křesel a čerstvý vítr vyfouká z jejich hlav všechen prach, který se rozlétne po kraji, aby všichni věděli, že náš svět opět žije. Pozorování je totiž velice důležité a všichni potřebujeme svého pozorovatele stejně jako spisovatel potřebuje čtenáře a čtenář spisovatele. Ale stejně tak pozorovatel potřebuje spoustu obyčejných lidí, na kterých může pozorovat to, co věda nikdy nerozluští, na kterých může vidět samotnou hloubku a podstatu života – lásku, důvěru i smrt, ticho, soudržnost a občasnou hádku, pomíjivost, věčnost i vášeň, a ještě spoustu dalších věcí…
(autor fotky: Ondřej Holubec)
