Student Fakulty strojní Jan Mašek se v létě roku 2017 rozhodl vkročit do velkého neznáma a koupil si letenku do Toronta se zpátečním letem z druhé strany Kanady. Jak ale překonat tisícové vzdálenosti druhé největší země světa? Přeci stopem!
Co stálo za zrozením myšlenky „přestopovat” Kanadu?
Nevedla mě k tomu žádná zásadní životní kapitola ani moment. Momenty k tomu někam vyrazit jsou vždycky. Původně jsem chtěl objet celý svět, ale nakonec se mi to za 4 měsíce mezi maturitou a nástupem na VŠ zdálo nereálné.
Chtěl jsem dokázat, že k cestování nejsou potřeba peníze a nejsou potřeba ani lidi. Poté jsem ale zjistil, že peníze potřeba jsou a lidi a svět nefunguje tak, jak jsem chtěl. Chtěl jsem být nezávislý a zjistil jsem, že závislý jsem a že je to vlastně luxus, který se pravděpodobně nebude měnit. Nemluvím o závislosti na rodičích, ale na společnosti, na sociálním kontaktu. Cíl byl jít místo toho sám s batohem, bez civilizace. Určitě byl velkým inspirátorem mimo jiné Tomislav Perko a jeho přednáška na Tedxtalks.
A proč tedy zrovna Kanada?
Má nejnižší hustotu zalidnění na světě (alespoň z těch míst, kam bych se teoreticky mohl vydat). Má přibližně 3,5 obyvatele na km2, ale to nic neznamená, to je jen průměrné číslo. Přibližně/ Skoro 90 % obyvatel bydlí na hranici s USA, takže když jsem se vzdálil 150 km od hranic, byl to už problém, protože tam jelo jedno auto za 10 minut, a to i na poměrně velké silnici. Tak jsem si stopnul letadlo…
Jak přesně si můžu stopnout takové letadlo?
Velice jednoduše. Přijdeš na runway a zvedneš palec. Přišel jsem na to tak, že mi před odjezdem rodiče říkali, že se vůbec nepřipravuji, nečtu o Kanadě a neptám se, kdo tam byl. Koukal jsem ale proto aspoň Youtube a tam byli dva kluci, co stopli letadlo. Dobře, nebylo to bez zádrhelu. Stál jsem na odletové dráze a z letadla na mě pomocí rukou ukazovali písmeno V, leč mě prý nemohli vzít, protože už jsou v letadle plný počet – dva. Nějaký pán mi ale řekl, že přiletí za 20 minut, tak jsem se šel do kanceláře učit cumuli (pozn. redakce: druh oblaku) a pak jsme letěli. Byli jsme uprostřed Manitoby a on mi ukazoval Shoal lake a bylo to boží. Vzal mě pak domu na narozeninovou oslavu jeho kamaráda, takže jsem byl na oslavě, spal jsem v posteli, dostal jsem večeři a jeho paní jménem Evelyn mi dokonce vyprala prádlo. To je pro cestovatele jako fata morgana. Je to vrchol štěstí.
Jak jsi plánoval přesun z jedné strany Kanady na druhou?
Stopem. Měl jsem promyšlené i jiné varianty pro případ, že by stop nějak nešel. Hitchhiking byl ale bez problému. Když jsem ale čekal na silnici hodinu (občas stačilo i 10 minut), tak jsem se zařekl, že doma už vždycky budu brát stopaře. Když ti totiž nikdo nezastaví, objeví se v hlavě prosba „Mamiii, já chci domu.” Nikdy předtím jsem nestopoval a teď přede mnou byly dva měsíce a čtyři tisíce kilometrů. Nebyl jsem si jistý, jestli to vyjde. Byla to spíš střelba. Když Vám někdo zastaví na silnici, většinou to není špatný člověk. Občas mi ten, kdo zastavil, nabídl jídlo, peníze nebo svezení někam, kam jeho cesta původně vůbec nemířila, ale řekl, že to musím vidět. A já budu dělat to samé.
uprostřed Calgary
Měl jsi v hlavě i nějaký krizový scénář?
Počítal jsem s tím, že je možný, že už se domu nevrátím. Za jakých okolností? Třeba mě sežere medvěd. Tak trochu jsem nerespektoval „medvědí” opatření. Měl jsem pořád jídlo u sebe, ale když spíte v přírodě, musíte ho dát na speciální místo 100 m od stanu. Medvěda jsem potkal, naštěstí ne v noci.
Měl jsi nějaké body na mapě, které jsi během cesty nechtěl vynechat?
Přesně tři: CN Tower, Niagáru a letiště ve Vancouveru.
Co hodnotného tě po cestě potkalo?
Hodně věcí. Jakýkoli zážitek, těch bylo spousta. Taky pocit, že jsem na správném místě, pocit uvědomění. Na druhou stranu ale také pocit, že jsem (slušně řečeno) v háji a že jsem dostal, co jsem chtěl. Nejvíc vzpomínám na let stopnutým letadlem, setkání s medvědem, indiány na pow-pow (pozn. redakce: indiánská slavnost), vejšlap v Rocky Mountains, Jasper National Park, pohled na prérie v Albertě a Manitobě a taky když mi zastavilo první auto.
Co tvoje první jízda z pohledu stopaře?
Nezkušený Mašek si stoupnul přesně tam, kam si stoupnout neměl, tzn. doprostřed města. Zastavil mi opravdu první kolemjedoucí se slovy „Tady ti nikdo nezastaví, tady jsou všichni zrychlení. Jedou do práce, nemají čas a tak. Napsal jsem si tedy ceduli Niagara, nestihl ani zvednout palec a už mi někdo zastavil. Ptal se ale, kolik mu za cestu zaplatím. To mě moc nepotěšilo. Nakonec mě ale vzal gratis dokonce místo Mississauga, kam měl původně namířeno, rovnou na tu Niagáru.
Stalo se ti někdy, že sis s řidičem nerozuměl a chtěl jsi vystoupit?
Stalo se mi to párkrát. Jeden z těch případů si věrně pamatuji, možná protože jsem to nepoznal hned. S dotyčným jsem měl možnost strávit celý týden. Nezamlouval se mi jeho „frajerský” přístup. Zase jsem byl ale o krok blíž zážitkům, tudíž to byla pořád pozitivní zkušenost. Jednou mě pozval s sebou do hospody, ale já nechtěl, tak mi dal klíče a nechal mě svým autem odjet domu.
Měl jsi připravená nějaká témata k small talku s řidiči?
Ano, těch mám samozřejmě spoustu. Vždy, když jsem ale zmínil, že jsem Honza z Čech, co cestuje Kanadou, tak už z toho vznikl small talk a už to jelo. Když mě dotyčný nevzal jenom na pár minut, tak jsme rozebírali věci, který mají ke small talku dost daleko. Dostal jsem se také k zajímavým historkám cizích stopařů. Slyšel jsem o stopařovi, kterému každý zastavil ne proto, že by měl batoh a stopoval, ale protože měl místo zavazadla plynovou bombu s dvířky. To samozřejmě kolemjedoucí zaujme.
Co bys dodal závěrem?
Závěrem dodat nic nemůžu, protože tohle všechno byl jen začátek. Chuť udělat něco podobného mám každým dnem a věřím, že se mi to po dodělání bakalářského studia zase povede. Pokud by tě zajímaly další postřehy a zážitky (nejen) z Kanady, sleduj můj cestovatelský Instragram HONZADOSVETA.
