Plzeň má kola. Má jich hodně a různě spřažených a zapřažených všelijak dohromady, až z toho jde jednomu hlava kolem. Uznávám, že ne každý přišel do Plzně jako nováček, ale pro ty z nás, kterým tady říkají balíci, to tak je. Když tu žijete dlouho a dlouho se kolem těch kol pohybujete, přestanete to vnímat. Když ale vejdete a nevíte, vejdete a neznáte, tak čučíte jako vyoraný myši a hlava se vám sama otáčí sem a tam.
S těmi koly je kříž. Na první pohled jsou to jenom kola, ale pro fungování v tomhle městě musíte umět dobře rozlišovat jejich druhy a naučit se pravidla, kterými se řídí. Každý nováček – už to tak bývá – se snaží co nejlépe zapadnout do kolektivu a moc z něj nevyčnívat. I já jsem si tak připadal a toužil se přizpůsobit, tak jsem si pořídil koloběžku, získal tak svá vlastní kola a myslel si, že to bude stačit. Jenže jsem měl koloběžku odrážecí a tady se frčí spíš na kolech automatických, na kolech s motorky, převody a táhly, na takových složitých kolech, která ale jezdí sama.
Zjistil jsem, že v oblibě je tu i vlastnit jen jedno jediné kolečko, na které naskočíte a ono se vám kroutí někde mezi chodidly a doveze vás, kam budete chtít. Zároveň jsou tu kola zákeřná, která se vás na každém kroku snaží přejet, převálcovat, zatlačit, odtlačit, zkrátka něco nepěkného s vámi udělat.
A pak je tu ten největší zázrak – mohutné monumentální soukolí, na které vám stačí vlastnit jen takovou prťavou kartičku a ono vás za to sveze. A říká se mu tramvaj. Vím, zní to skoro, jako když si Modroočko stěžoval na auta jako na příšery, které jeho člověka vždy sežerou a pak někde vyplivnou, ale není to tak. Já auta znám, dokonce je umím řídit, ale tady je jich zkrátka moc. A když je něčeho moc, je to vždycky jiné. Je to stejné, jako když se bavíte s pár lidmi a pak přijdete do obrovského davu. Také nevnímáte jejich hlasy, to, co povídají a co dělají, ale vidíte třeba moře bot, v dešti zas moře deštníků, moře klobouků a čepic nebo moře sukní a kalhot. Vždycky je to ale moře a zaměříte se na jednu jedinou vlastnost. Stejně tak nově příchozí v Plzni místo aut a všech ostatních dopravních prostředků vidí jen kola, moře kol, která se divoce točí a otáčí a splývají do jediného zmateného pocitu rychlosti a spěchu. Celé město se tak transformuje do obrovského množství kol, toho slavného vynálezu, který pochází snad až z dávného Sumeru. Jenže tady není žádný velký Gilgameš, žádní bozi a hrdinové, jste tu jen vy sami a musíte si poradit.
To víte, člověk si říká: Až bude ošklivo, tramvaj se bude hodit. Nebudu pořád jezdit na koloběžce. Jenže ono to nakonec dopadne stejně všechno jinak.
„Je to jasný,“ říkali mi, „prostě jedeš čtyřkou. A pak vystoupíš přímo u školy.“
„A jak zaplatím?“ táži se, poněvadž tu kouzelnou kartičku nevlastním.
„To je taky jasný,“ mávli rukou (a jestli chcete vědět, jak moc jasný to všechno je, přečtěte si tyto články – odkaz na Martinovo dopravu). „To takhle vlezeš asi do druhých dveří, tam je automat s velkou černou obrazovkou, tam si vybereš, co chceš, a jenom přiložíš kartu.“
Nu pršelo, hotové boží dopuštění a zrovna si to kolem mě frčí čtyřka – co by ne, bez meškání naskočím. No jo, druhý dveře, vzpomenu si a hned tam kvačím. Jenže žádný automat karty nebere, nevím, co s tím, nevím, odkud jsem měl ty dveře počítat, jen doufám, že nepojede žádná kontrola.
Jenže než se stačím vůbec pořádně bát, už vnitřní amplión hlásí: Vážení cestující, račte si vystoupit, blížíme se na konečnou. A opravdu, tramvaj zastaví přímo u věznice a dál nejede, vůbec k ničemu se nemá, a tak nezbývá, než skutečně vystoupit a dojít pěšky. A samozřejmě vyčinit zlomyslným kamarádům, kteří mě tou svojí čtyřkou poslali.
Oni se ale jen smějí: „No taky na ní musí být napsáno UNIVERZITA, ne BORY!“ Ale to mi předtím neřekli. Na čas jsem tedy na tramvaje zanevřel a přijal je jen jako součást města, které se beztak celé bez ustání pohybuje. Vrátil jsem se ke své staré dobré koloběžce a holt tu a tam vypral kalhoty, které to v nepěkném počasí krutě odnesly. Na tramvaje jsem se díval se špetkou závisti v očích a lidi uvnitř jsem přece jen vskrytu duše obdivoval, že to dokáží, že na to mají nervy.
Přišla zima a já překvapen tím, že i v Plzni bývá sníh a led, musel začít chodit pěšky. A znovu jsem zatoužil po tom, svést se uvnitř v teplíčku a na měkoučké sedačce. Díval jsem se z bílé tmy vánice na svítící okýnka a zdálo se mi, jako bych stál sám na chodníku, zatímco uvnitř se všichni mají rádi a slaví jakési šťastné dny, snad Vánoce nebo něco podobného.
Odhodlal jsem se a znovu nastoupil, znovu překročil ten zrádný práh a nadechl vůni – no byl jsem trochu zklamaný, zas tak sváteční to nebylo. Ale teplo, teplo tu bylo. Zaplatil jsem, hrdě předložil svou jízdenku kontrolorovi a on na mě celý zmatený zíral, protože asi ještě nezažil, že by jej někdo vítal s radostí. Já se však pochlubil rád.
A pak ten pocit, přátelé, ten pocit, když vystoupíte a po pár krocích již stojíte v budově školy, na přednášku přijdete s klidným dechem a pomalým krokem, beze spěchu, jen tak, jako by se snad ani nic nebylo dělo, ale přesto víte, že se toho stalo hodně, vždyť jste přece jeli tramvají.
Tak jsem se tedy s plzeňskými koly seznámil a nadešel zlom, kdy jsem město začal vnímat zase trošku jinak. Ty kola jsem se naučil rozeznávat, vyznal jsem se na křižovatkách a silnicích, nebyl jsem ztracený a zmatený, stál jsem klidně a smířeně a viděl projíždět auta a náklaďáky, tramvaje, motorky, vlaky, autobusy, kola, koloběžky, skateboardy a všechno možné a pochopil jsem, že tomu chaosu ve skutečnosti vládne určitý řád, že všechno do sebe zapadá a každé kolo, každičké kolo vytváří svým pohybem právě onu pověstnou změnu, která je k životu potřeba.
