Jak na Nový rok, tak po celý rok, hlásá prastaré přísloví a jeden neví, zda mu věřit, nebo radši ne. Nu, bylo by to pěkné, o tom žádná, ale jak to vlastně funguje? Že by ten den měl nějakou kouzelnou moc? Nebo za to můžou nějaké potvůrky? Jsme snad skutečně jen hrouda tkání a kostí a podobných věcí, která je jen dobře naprogramovaná? Ne, to snad ne. Asi to tak bude, ale věřme raději něčemu jinému, alespoň pro ten pocit, že jsme živí a svobodní, že umíme milovat a tak dále.
Na všechno to vysvětlování zřejmě naši moudří předci zapomněli – ostatně jako u většiny přísloví. Říkají nám, že něco nějak je či bude, ale že by řekli proč, to ne. Jenže tady na vejšce to tak nefunguje. Nikoho nezajímá prostý fakt, ale především důvod, prapříčina, způsob, postup, důkaz a odpověď na tu šťouravou otázku proč.
Co s tím? Výkladů je mnoho a nikde žádné podklady. Nikoho se nezeptáme, nikdo nic totiž neví – a i kdyby, jsou to jen dohady a domněnky. Možná je chyba se nezeptat – líná huba, holé neštěstí – ale mě se vážně nějak nechce. V každém oboru však existují vazby a souvislosti mezi jednotlivými informacemi, ze kterých pak ony důkazy vznikají. To bychom zkusit mohli – trochu se pošťourat v příslovích.
Naši cestu si můžeme ukázat na krátkém příkladu: Snad je někdo kam vítr tam plášť – ale zcela logicky, vždyť ani kuře nehrabe zadarmo. Tak si řekneme: Kdo chce kam, pomozme mu tam, ale v tu chvíli už nad námi visí hrozba Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Zřejmě to bude asi skutečně tak, že mlčeti znamená stříbro, ale mluviti zlato, a tak jsme se za svou netečnost celkem slušně napakovali.
Vidíme tedy, že ta cesta je hodně zapeklitá a bůh ví, jestli se v ní vůbec něčeho dobereme. Ale i zkoušení těch slepých cest je důležitá součást výzkumu, jak nám kolikrát říkali, tak proč do toho neskočit po hlavě. Když hledáme moudrost, snad bychom měli začít u rozumu:
Jenže rozum v apatyce nekoupíš. A kde tedy? O tom už se rčení nezmiňují. Snad hloupému napověz, chytrého trkni. Stačilo by nám trknutí? No lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše, ale možná bude lepší ta nápověda. Jenže to už říkáme, že jsme hloupí a na blbého přece blbostí. A to by sedělo. Vždyť jen blbec se spálí dvakrát o stejná kamna a mně se to povedlo už nejméně desetkrát. To už jsme však skončili někde v troskách, blbosti nám nepomohou ani za mák.
Zkusme to z jiné strany, začněme přímo od kořene neboli od píky, zkrátka tam, kde je zakopaný pes:
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Dobrá, proč ne, ale nechval dne před večerem. Tudíž celý rok není nic jistého, dokud neskončí. Zároveň jsou všechna naše předsevzetí moc krásná, ale jedna vlaštovka jaro nedělá, a tak bůh ví, jestli při tom skutečně může zůstat. Začíná to vypadat, že všechno hraje proti a že nás novoroční poctivost a dokonalost nespasí, ale možná se pletu, možná vám tu povídám nějaké hlouposti, však to znáte, mezi slepými jednooký králem. A vždy bychom měli pamatovat – dvakrát měř, jednou řež.
Právě proto to zkusíme ještě jinak. Možné je, že všechny tyto snahy jsou marné, protože jsou zastíněné mým vlastním úsudkem a nedůvěrou k novoročním předsevzetím – však také jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Ale kdo se bojí, do lesa nesmí, a jelikož jsem posera, měl bych z toho vyváznout dobře. Vím, že mi za pravdu dát nemusíte, to už je úděl těch, co jdou s kůží na trh. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Ale zpátky k jádru pudla. Pokud bychom to chtěli tak snadno, že jednou budeme tací, jací si býti přejeme, a ono by nám to vydrželo, nemělo by to fungovat. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Ale naděje umírá poslední, zkusit se to může. Máme kolem sebe spoustu motivačních příkladů, idolů a vzorů, jenže po bitvě je každý generál. Na druhou stranu Jak si zaseješ, tak také sklidíš, takže zasít by mohlo stačit. Nikdo se už ale nezmiňuje o tom pěstování a zalévání a pletí a okopávání mezi tím. Jó čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Jeden je z toho tumpachový a hlava mu jde kolem. A stejně pořád nic neví.
Tak a teď to nejlepší na konec:
Nevím, jak vy, ale já jsem došel k závěru, že přísloví jsou přece jen trochu pochybná disciplína, že jim věřit nemohu, natož se na ně spoléhat, že si velice ráda protiřečí a hulákají jedno přes druhé svou vlastní pravdu. Bude to tím, že lidé nejsou stejní – každý pes, jiná ves – a že ani přísloví nepocházejí od jediného moudrého předka, ale je to moudrost sebraná, asi jako když Erben sbíral pohádky, a každý měl holt jiný pohled na věc. Když se dva perou, třetí se směje. Já to chápu a jsem rád, že to vím.
Ale co teď s tím Novým rokem? No na předsevzetí se vykašlu, z vlastní zkušenosti vím, že to moc nefunguje. Každý svého štěstí strůjcem, Jak si kdo ustele, tak si také lehne a Co nejde silou, jde rozumem. Proto s rozumem složím ruce do klína, ale protože jsem člověk a jsem trochu líný a trochu toužím po bohatství bez práce – i když moc dobře vím, že bez práce nejsou koláče – zkusím si dát tu čočkovou polévku. Za to nic nedám, a kdyby ty peníze přišly, bylo by to pěkné. Ale myslím, že až se s nadějí podívám na účet, zase tam nic nebude, protože pečení holubi tu do huby nelétají.
