To jsme se vám zase jednou takhle sešli – banda jedna nezvedená. Nu seděli jsme, žvanili a dělali nemístné vtipy, až nám naše předsedající vedoucí řekla: „Tak to už by stačilo, jdeme pracovat.“
No jenže ani ona nebyla zrovna v takové té správné pracovní náladě, kdy si řeknete Jdu na to! a ono to prostě jde. Takže si zkusila také udělat pár nemístných vtipů a světe div se – i když je to šéfová, která vám dává práci a především termíny, vtipkovat vážně uměla.
S tou pracovní schůzkou to šlo tedy od deseti k pěti, nebo, jak se také říká, z louže přímo pod okap. Nakonec náš nejstarší člen, který již pracuje jako pedagog a snaží si tedy budovat svou autoritu a vážnost, prohlásil, že se chováme jako puberťáci. To se nás sice dotklo, ale nemohlo nás to zastavit. Zkusil nám to tedy ještě zopakovat: „Tyhle schůzky se mi líbí – je to takový hezký přechod mezi prací a tím, než se den přehoupne k večeru a já se zapojím do společnosti dospělých lidí.“
Ano, vyprskli jsme smíchy a šéfová řekla jen: „Au!“ Ale co, vždyť jsme studenti, bóže. Nezodpovědní a dospělí jen natolik, abychom mohli pít alkohol a dělat si, co chceme.
Jo, jsme redaktoři, pokud to ještě nevíte. A ty schůzky slouží k tomu, abychom nějak hodnotně naplnili obsah univerzitního blogu a kulturně vychovávali plzeňské studentstvo. Blíží se zkoušky, na krku máme všechno možné, debata se zas na chvilku zvrhla v práci. Budeme psát o tom, jak se na zkoušky připravit. Zmíníme úskalí a nebezpečí, která na nás v tom měsíci číhají. Zabrousíme snad i k tomu, jak přesvědčit zkoušejícího, že jsme hodni nějaké té známky.
„Smart food,“ padne návrh.
„Co je to?“ zajímám se.
„Jídlo, po kterým se líp učíš, udržíš pozornost a tak. Třeba čokoláda, rajčata, fazole…“
„Po fazolích by mě ze zkoušky spíš vyhodili,“ zasměju se a téma tím padá.
„Co třeba závislost na kofeinu?“ přihlásí se jedna holčina. „Ale sama chlemtám kafe v jednom kuse,“ usadí se vzápětí.
„A závislosti obecně?“ vmísí se do toho šéfová, se kterou začíná být vážně sranda. „Mě by zajímalo, co používají studenti před zkouškama.“
„Zeptal bych se na designu,“ radí hned jiný. A už jsme zase v tom – samý blbosti.
„Na co slyší učitelé?“
„Dobré ráno, pane profesore? Jakpak jsme se vyspinkali? A dáme si klobásku?“ nečeká kdosi s parodií.
Nejde to. Nejde to a nejde. Prostě ne. Ale proč?
„Prokrastinace!“ vykřikne někdo vítězně.
Všechny pohledy jsou na něj upřeny a jemu na tváři září úsměv.
„No přece prokrastinace! Obrovský téma! Pro zkoušky jako stvořený. Populární. Budeme psát o prokrastinaci.“
Zdvihla se nebývalá vlna nadšení a elánu a vznikl z toho celý projekt – každý, úplně každý z nás něco napíše, namaluje, natočí krátký film nebo složí básničku. Každý z nás se tím tématem bude zabývat, protože očividně je to to jediné, k čemu máme momentálně blízko. A pokud chce člověk tvořit, musí s tím být ztotožněn tělem i duší.
A tak to tedy píšu. Na poslední chvíli, ale píšu. A jsem zvědavý, protože zítra se budeme scházet, jsem zvědavý, jestli píše i někdo jiný. Jestli nejsem sám. A čím dál tím více si uvědomuji, že jsme na té schůzce opravdu vyváděli jen samé voloviny, nic pořádného nevymysleli a skrytě prokrastinovali, protože se nám nechtělo nic dělat. Jak to tak píšu, zpětně mi dochází odpověď na tu otázku proč? Proč jsme nic neudělali? Proč jsme postrádali kázeň a byli rozjívení?
Víte, my jsme ještě donedávna mívali šéfové dvě. Jenže ta druhá teď má miminko a nemá nás a my nemáme ji, prostě je jen to miminko, však to určitě znáte nebo alespoň chápete. A zřejmě tu maminku postrádáme, postrádáme ji přesně jako maminku, která mezi nás vnášela vůli a takovou tou milou, ale pevnou rukou nás držela nad vodou.
No jo, ale co teď? Asi si budeme muset dát inzerát.
Hledáme maminku. Hledáme maminku, co nás bude mít ráda a bude nás nutit pracovat, ale jenom trošku a zlehýnka, aby toho na nás nebylo moc. A musí to s námi umět, protože se, prý, chováme jako puberťáci.
Naše prokrastinační výtvory najdeš v highlights Instagramu IPC ZČU @ipczcu (Blog).
