Pyšní se několika mistrovskými medailemi, účastí na Mistrovství Evropy a studiem na ZČU! Jak skoubila náročný sportovní program se školou? Co ji ke sportu přivedlo? Vyzpovídali jsme Lindu Hettlerovou, sprinterku a studentku angličtiny a tělesné výchovy na Fakultě pedagogické.
Jak ses k atletice dostala? Jakým disciplínám se nyní věnuješ?
Jako malá jsem často běhala venku a lezla po stromech, díky čemuž se rodiče rozhodli, že mě přihlásí na pohybový kroužek do Nýřan. A právě tam jsem začala sbírat první zkušenosti. Poté jsem v 11 letech přešla na sportovní gymnázium do Plzně a do nového atletického klubu Viktoria Plzeň. Momentálně závodím za AK Škoda Plzeň a věnuji se krátkým tratím (100 m a 200 m).
Proč zrovna atletika?
Dlouhou dobu jsem se věnovala i tancování, ale atletika dostala nakonec přednost.
Dle mého názoru atletika není nijak náročná na techniku, což mi vyhovuje.
Jednoduše se rozběhnu a běžím. Velké plus je skvělá parta, kterou v klubu máme.
Jaké jsou tvé největší úspěchy? Na jaké závody nejraději vzpomínáš?
Za největší úspěch považuji, že jsem byla vybrána do štafety, která měla v roce 2017 reprezentovat Českou republiku na Mistrovství světa juniorů v Tampere. V té době jsem byla nejmladší z celé štafety, závodila jsem teprve za dorostenky. Vážím si toho, že jsem vůbec dostala šanci se s touto štafetou pokoušet o zdolání limitu. Bohužel nám o desetinu nakonec unikl. Ráda také vzpomínám na Mistrovství Evropy ve Švédsku, kde jsem běžela štafetu (9. místo), 200 m (17. místo) a 100 m (21. místo). Účast na republikových šampionátech a každý zisk medaile pro mě znamená samozřejmě velký osobní úspěch a radost.
Máš nějaké rituály před závodem?
Jeden takový mám! Před každým závodem musím trenérovi zatřást rukou. Pomůže mi to zbavit se nervozity před závodem a uklidnit se.
Prozradíš nám nějakou tvou vtipnou historku, která se váže k atletice?
Vzpomínám si na jednu situaci, která pro mě až tak vtipná nebyla, ale ostatní pobavila. Na Mistrovství Plzeňského kraje v Písku jsem přišla na vyhlášení vítězů, vyskočila jsem na stupínek a následovala společná fotka s ostatními medailistkami. Fotíme se samozřejmě v oddílových dresech. Já jsem však zapomněla, že jsem si dres po doběhu svlékla a nechala si pouze tričko, které jsem si vesele před zraky ostatních sundala a zůstala jsem stát před celým stadionem jen v podprsence!
Co jsou tvé slabé a silné stránky? Ať už v atletice nebo ve škole.
Jdu do všeho na 100%, ale zase si umím vybrat, čemu pozornost musím věnovat a čemu ne. Jako slabou stránku vidím to, že nechávám hodně věcí na poslední chvíli, jelikož nejlépe pracuji pod tlakem. Na druhou stranu vím, že když si něco zamanu, tak to zvládnu.
Vidíš nějaké propojení mezi sportem a školou?
Myslím, že sport mě určitě ovlivnil v tom, že jdu do všeho naplno. Obecně si myslím, že sportovci ví, že nic není zadarmo a jestli to chtějí někam dotáhnout, ať už ve sportu nebo ve škole, tak musí dřít, aby toho dosáhli.
Dáváš stejnou váhu škole i sportu, nebo něco upřednostňuješ?
Řekla bych, že mám školu i atletiku na stejné úrovni. Odmalička jsem byla vedena k tomu, že škola musí být na prvním místě. Kdybych měla pětky ve škole, ale byla jsem mistryní světa, tak by to u nás doma moc neprocházelo. Proto se snažím mezi školou a atletikou balancovat tak, abych zvládala obojí stejně.
A jak se ti daří atletiku se školou skloubit?
Momentálně (v době distanční výuky) je to snazší. Musím tedy říci, že mám opravdu štěstí na svoje profesory, se kterými je skvělá domluva a mají pochopení.
Velká výhoda určitě je, že můj trenér naprosto chápe, že nemůžu přijít na trénink z toho důvodu, že mám školní povinnosti a musím se učit.
Proč sis vybrala právě Fakultu pedagogickou na ZČU?
Původně jsem chtěla na psychologii, která bohužel nevyšla. Plzeň pro mě byla jasná volba, jelikož můžu zůstat doma a trénovat ve stejném klubu. Nemyslím si, že by mi studium stejných oborů na jiné univerzitě dalo něco víc, než mi to může dát právě tady na ZČU.
Kdybys měla jiným studentům prvního ročníku doporučit, jak zvládat studium na nové škole v této době, co by to bylo?
Určitě je dobré být součástí různých univerzitních skupin na sociálních sítích, kde se můžeš poradit s ostatními studenty z ročníku. Nebát se zeptat jednotlivých profesorů, když něčemu nerozumíš, je také velmi důležité.
Co je podle tebe nejzásadnější, když chceš být úspěšná jak ve sportu, tak ve škole?
Myslím si, že člověk musí být hodně vytrvalý. Ve sportu i celkově v životě přijdou chvíle, kdy se nedaří, i když tomu dáváš všechno. A to je právě moment, kdy to spousta lidí vzdává. Je to samozřejmě těžké, protože většinu lidí baví, když se jim daří a ve chvíli, kdy se dařit přestane, ztrácí motivaci a chuť pokračovat.
Ty jsi tedy vytrvalá? Neměla jsi chvíle, kdy jsi chtěla se sportem skončit?
Také jsem měla samozřejmě chvíle, kdy jsem s atletikou chtěla skončit. Člověk si však uvědomí, kolik toho už v minulosti obětoval a nechce se jen tak vzdát něčeho, čemu se věnuje skoro celý život. K tomu všemu tě k danému sportu vážou vzpomínky, přátelé a i určitý vnější tlak. Občas stačí dát si krátkou pauzu, popadnout takový druhý dech, a začne tě to všechno zase znovu bavit!
Jaké máš koníčky kromě atletiky?
Nic, nemám čas na nic jiného. Ono, když má člověk 2 tréninky denně, tak nemá pak čas ani chuť na něco jiného. Občas se tedy podívám na nějaký film nebo přečtu knížku, ale jinak jsem srdcem atletka!
Kde se vidíš za 10 let?
V atletické síni slávy! Dělám si srandu samozřejmě. Já obecně nemám moc plány do budoucna, žiju tady a teď. Člověk může cokoliv plánovat, ale ve finále to může skončit úplně jinak. Nikdy nemohu vědět, kam mě vítr zavane, takže já se ráda nechám překvapit.
A co si myslíš ty? Kam nakonec tuto nadějnou atletku vítr zavane?
