Studentka sociologie, se kterou není radno si zahrávat. Pro střelbu se narodila a nyní sklízí úspěchy na domácí půdě i v zahraničí. Jak se ke střelbě vlastně dostala, proč si nepamatovala svůj největší úspěch a ví už, na jakou stranu povolovat šrouby?
Jsi studentkou sociologie na Fakultě filozofické ZČU, co tě vedlo k výběru tohoto oboru?
Vybrala jsem si to čistě z toho důvodu, že mi to přišlo zajímavé a už na střední mě sociologie v rámci předmětu ZSV bavila. Myslím, že to, že mě to baví, je určitý základ úspěchu. Momentálně pracuji na bakalářské práci, tak jsem zvědavá, co z toho vznikne.
Mimo školu trávíš svůj čas sportovní střelbou, jakým disciplínám se přesně věnuješ?
Jsem druhým rokem v ženské kategorii a soutěžím v několika disciplínách. Střílím ze vzduchovky a malorážky. Vzduchovka se střílí v hale na vzdálenost deseti metrů, malorážka venku na vzdálenost padesáti metrů, což je složitější, jelikož musím řešit i vítr. V malorážce trvá závod tři hodiny, jelikož střílíme tři polohy – vleže, vkleče a vestoje. Kromě soutěže jednotlivců soutěžím i v mixech a týmech.
Jak ses ke sportovní střelbě vlastně dostala?
Vždy jsem ke střelbě měla blízko, jelikož můj táta, děda a strýc jsou myslivci. Pistoli jsem poprvé držela, když mi byly 4 roky. Mám krásnou vzpomínku na mého strýce, který mi pistoli přidržoval a já si zkoušela střílet do krabic. Byla jsem z toho nadšená a to nadšení mi zůstalo. Můj táta začal jezdit na závody jako amatérský střelec a já se jezdila koukat. Pak jsme objevili kroužek pro děti od 10 let, kde jsem začala střílet vzduchovkou. Nějak mě to chytlo, dostala jsem se od vzduchovky i k malorážce a od 15 let jsem v české reprezentaci.
Jak zvládáš závodit na reprezentační úrovni a do toho studovat?
Snažím se, abych mohla dělat obojí na co nejvyšší úrovni, ale občas je to strašně těžké. Studuji prezenčně a v momentě, kdy máme praktické předměty, je to pro mě náročnější, jelikož ty nemohu ničím nahradit a je důležité na nich být osobně. Naštěstí mi všichni vyučující vychází vstříc a nikdy jsem neměla žádný problém s domluvou.
Zmiňovala jsi, že závod v malorážce trvá 3 hodiny. Co tam takovou dobu děláš?
Je to dost dlouhé. V každé poloze střílíme čtyřicet ran a k tomu všemu si musíme během závodu zbraň i předělávat, což také nějakou dobu zabere. Poprvé jsem si říkala, že vůbec nevím, co já budu dělat se šroubem a imbusem, ale za ty roky jsem si zvykla. Dokonce vím na jakou stranu povolovat a utahovat šrouby. Jednoduše do těch třech hodin musím stihnout odstřílet všechny polohy a většinou to tedy stíhám o něco dříve, než je časový limit.
Nedávno jsi byla na závodech ve Slovinsku, jak sis tam vedla?
Na těchto závodech se mi dařilo skvěle, získala jsem svou úplně první mezinárodní medaili v kategorii žen. Do finále nás postupovalo osm a já šla z 8. místa. Nakonec jsem vybojovala bronzovou medaili. Jednalo se o úplně nové závody, díky kterým může člověk získat body do světového žebříčku, a tím zvýšit i svou šanci na Letní olympijské hry v Paříži, kam bych se ráda kvalifikovala.
Jaký je tvůj největší úspěch, kterého si nejvíce vážíš?
Určitě medaile na Mistrovství Evropy v roce 2015 ve Slovinsku. S oblibou říkám, že to byl jeden z mých nejlepších dnů, jelikož to pro mě byl neskutečně silný zážitek. Bylo mi 15 let, jela jsem poprvé na ME a soutěžila jsem jen v jedné disciplíně (malorážka vleže). Když jsem se dozvěděla, že jsem druhá, tak jsem propadla do extrémní euforie a vůbec nic jsem si z toho následně nepamatovala. Po dvou letech se mi ty vzpomínky začaly postupně vracet, takže to pro mě bylo opravdu silné.
Co myslíš, že je stěžejní pro to, abys byla úspěšnou střelkyní?
Technika je na prvním místě. Když ji nemáš zvládnutou, tak se můžeš zbláznit a stejně to nenastřílíš. Když máš techniku osvojenou a víš, proč děláš určité chyby, zbývá už jen naučit se pracovat s hlavou. Musíš být klidný a nerozklepat se v závodě.
Jak probíhá tvoje klasická příprava?
Střelecké tréninky mám většinou pětkrát v týdnu. Veškerá příprava se odvíjí od toho, jestli mám o víkendu závody. Samozřejmě mám kromě střílení i fyzickou přípravu, která probíhá nejčastěji v posilovně. Trénujeme také cvičení koncentrace, ale samozřejmě každému vyhovuje něco jiného a přijít na to je dlouhý proces.
A jak se tedy dokážeš naladit na závod ty?
Zkouším spoustu věcí, jelikož v jednom závodě mi zabere cvičení koncentrace, v druhém zase nemusí. Záleží, v jakém jsem rozpoložení, dříve jsem se klepala jak ratlík, teď už je to lepší. Myslím, že je to dáno především tím, že mám za sebou závodů už spousty, vím co od nich čekat a celkově jsem zkušenější. Dřív jsem využívala i pomoc psychologů, ale nikdy jsem se nedozvěděla nic nového a nakonec jsem si k tomu musela dojít sama a vše si v hlavě srovnat.
Tvým velkým koníčkem je cestování. Návštěva jaké země byla pro tebe nejzajímavější a ráda by ses tam vrátila?
Cestování je pro mě srdeční záležitost. Se střelbou jsem se dostala do Ázerbájdžánu a bylo to pro mě velmi obohacující. Moc se mi tam líbilo a letos by tam měl být další závod, tak doufám, že se tam znovu podívám. Je pravda, že když jedeme závodit, tak moc času na objevování míst nemáme, každopádně i za jeden volný den se toho dá hodně stihnout. Za měsíc letíme do Káhiry, tak tam se taky moc těším a doufám, že alespoň jeden volný den budeme mít a budu se moct podívat na pyramidy.
Neuvažovala jsi někdy o Erasmu, když tě cestování tak moc baví?
Samozřejmě jsem o Erasmu přemýšlela, ale v mé situaci to bohužel není možné. V prvním ročníku jsem přešla k novému trenérovi, ke kterému jsem se toužila dostat hodně dlouho. Když jsem dostala tu možnost pod ním trénovat, tak bych nemohla odjet na půl roku studovat do jiné země. Nedalo by se to s mým sportem ani skloubit. Kdybych se střelbě nevěnovala, tak bych se vůbec nerozmýšlela a někam bych vyrazila.
Pokud chceš cestu Sabiny sledovat, mrkni na její profil na Instagramu nebo na Facebooku.
