Účastnice dvou paralympijských her, studentka ergoterapie a držitelka několika českých rekordů. Proč pro ni letošní paralympiáda byla bojem o život a jaká byla její cesta k plavání?
Jak by ses představila někomu, kdo tě vůbec nezná?
Jsem obyčejný člověk, který si odmala sednul na vozík a moje diagnóza přišla v šesti měsících (syndrom fixované míchy, paraparéza dolních končetin). Mám ráda sport, studium, lidi a všemu se věnuji naplno.
Studuješ ergoterapii, proč si zvolila právě tento obor?
Pro mě byla ergoterapie jasná volba. Chtěla jsem působit ve zdravotnictví, protože fakt, že budu někomu druhému pomáhat a sama jsem na vozíku, je pro ostatní slušná motivace. Ráda bych pracovala na integraci zdravotně handicapovaných lidí do společnosti a ničila tabu o tom, že člověk na vozíku je jiný než zdravý člověk.
Co se ti na studiu tvého oboru nejvíce líbí?
Líbí se mi ta rozmanitost. Mohu pomáhat od předčasně narozených dětí po lidi v paliativní léčbě, kterým ulehčuji odchod ze života, a pracovat jak s jedinci jakkoliv postiženými, tak i se zdravými. Jsem ráda, že v tomto oboru nejsem vázána na to, že celý život budu dělat jen jednu věc.
Vychází ti učitelé vstříc? Přeci jen skloubit školu a sport není mnohdy jednoduché.
Na naší fakultě (Fakulta zdravotnických studií) jsou strašně milí vyučující, ale v životě mi nic neodpustili. Když už jsem měla něco odlišně od ostatních, tak jen to, že jsem šla na zkoušku v předtermínu, který nebyl vypsán pro ostatní. Je to fyzicky i psychicky náročné, ale dá se to zvládnout.
Jak ses k plavání vlastně dostala?
S plaváním jsem začala v rámci rehabilitace. Ve dvou letech mě mamka hodila do bazénu a mně se to teda nelíbilo. Všichni na bazénu věděli, že jde plavat Dušková. Doteď nechápu, že to mamka mohla vydržet, když jí tam den co den řvalo dítě, že plavat prostě nebude. Pak jsem si tam našla kamarády, začali jsme jezdit na závody a v ten moment se to asi zlomilo.
Tvoje největší sportovní úspěchy?
Já na medaile a místa nehraju, říkám si, že soupeřím sama se sebou a s časem. Každopádně za svůj největší úspěch považuji 2. místo na 100 m prsa na Mistrovství Evropy v roce 2018. Byl to pro mě zážitkový závod.
Letos jsi byla jednou z účastnic na paralympiádě v Tokiu, odkud si odvážíš 6. (400 m volný způsob), 7. (100 m prsa) a 8. místo (200 m polohový závod). Který závod byl pro tebe nejtěžší?
V Tokiu se stala taková nemilá věc, když mě udusily plavky. Zkoušela jsem je v květnu na Mistrovství Evropy, zhodnotili jsme, že jsou dobré a vyhovují mi. Nedošlo nám však, že za 3 měsíce práce se tělo trochu změní a osvalí se. Plavky v sobě mají stahovací proužky, které mě stáhly až moc a já celý závod pila vodu místo toho, abych dýchala kyslík. Myslím, že kvůli tomu jsem měla blok i do dalších závodů, jelikož tohle byl opravdu boj o přežití.
Jaké další dojmy si z Tokia odvážíš?
Bylo to skvěle zorganizované, všude byla spousta dobrovolníků, kteří nám děkovali, učili se cizí jazyk, mávali nám a bylo to strašně fajn. Ta atmosféra byla úžasná, i přestože tam nebyli fanoušci. Já osobně mám přímo ze závodů smíšené pocity, jelikož jsem chtěla plavat jinak, nevím, čím to bylo, že jsem plavala tak, jak jsem plavala. Na druhou stranu jsme měli parádní tým a ta atmosféra byla super.
Byla si také účastnicí paralympiády v Riu. Byl nějaký rozdíl mezi těmito dvěma akcemi?
V Tokiu se mi líbilo víc. I přes to, že tam nebyli fanoušci, bylo to stažené covidem a já neplavala tak, jak jsem chtěla, byla atmosféra lepší. Rio jsem protrpěla, jelikož v týmu nebyla taková atmosféra, která byla potřebná.
Jsi jednou z hlavních šesti tváří kampaně Jsme připraveni zazářit. Myslíš, že se podařilo lidem přiblížit paralympijský sport díky této kampani?
Propagace sportu je o malinko lepší, než byla předtím. I tak je parasport na vedlejší koleji, moc prostoru nedostává a moc lidí o něm neví. Paralympijský výbor dle mého názoru moc nefunguje. Stačí se podívat třeba na Slovensko, kde byly například reklamy společně s olympioniky a nedělali rozdíl mezi paralympiádou a klasickou olympiádou. Ta kampaň se dala pojmout jinak a lépe, na druhou stranu jsem ráda, že vůbec něco bylo.
Na jaké další závody se chystáš, jaké jsou tvé cíle na nadcházející sezónu?
Teď mám volno. Do konce roku se zúčastním tří závodů Českého poháru, na které nějak závratně trénovat nebudeme, protože tělo má nárok si odpočinout. Příští rok je Mistrovství světa, ale koná se v době státnic, takže uvidím, jak to dopadne. Možná odletím na závody, pak se vrátím na dva dny na státnice a pak odletím zase závodit.
To, že jsi pilná a poctivá v přípravě, se o tobě všeobecně ví. Kde bereš motivaci k tomu, aby ses neustále posouvala?
Já jsem byla odmala naučená, že když něco dělám, tak to dělám pořádně. Nemám ráda, když se něco odflákne. Jsem zvyklá dělat věci hned, s čímž občas dost narážím. S tím souvisí i to, že si toho občas na sebe naložím dost.
Jaké jsou tvé další zájmy a koníčky, máš čas na něco jiného?
Na další zájmy mi moc času nezbývá. Snažím se chodit ven s naším psem. Ráda dělám manuální práce a něco vyrábím, možná proto mi je tak blízká i ergoterapie. Dobře se u toho odreaguji.
Co bys vzkázala někomu, kdo má také nějaký zdravotní handicap a neví jak a jestli vůbec začít s nějakým sportem?
Určitě stojí za to něco dělat a hýbat se. Neprospívá to jen fyzickému stavu, ale i psychickému. Vzkázala bych, ať se nebojí a když něco chce, ať se ptá, jde i mezi zdravé lidi a nebojí se prosazovat to, co chce. Je podle mě důležité, aby si člověk neříkal, co všechno nemůže, ale naopak co všechno může a co by chtěl.
