Miluje hory a lyže, procestovala již 34 zemí a nyní se chystá na rok do Kanady. Jak se Andrea Marešová ocitla na Fakultě ekonomické ZČU a co skrývá její bucket list?
Jak bys sama sebe popsala?
Myslím si, že na tuto otázku by lépe odpověděli moji kamarádi, ale nejspíš by řekli, že jsem pohodová holka, co se málokdy stresuje a je pro každou srandu. Snažím se každý den něco dělat, sbírat zážitky a jsem bláznivě zamilovaná do lyžování a spontánních cest po světě.
Studuješ Marketing obchodních činností (MOČ) na Fakultě ekonomické. Proč sis vybrala tento obor?
Původně jsem na MOČ nechtěla, vlastně jsem neměla jasnou vizi. Jediné, co jsem věděla, bylo, že chci cestovat a sportovat. Nakonec jsem si na škole našla kamarády a docela se mi studium zalíbilo. Ale kdo ví, jak by to bylo, kdyby nebyla pandemie a neměli bychom školu online.
V dětství ses věnovala sjezdovému lyžování, jak ses k němu dostala?
Rodiče mě už ve dvou letech postavili na lyže a mě to neskutečně bavilo. Když jsme byli na sjezdovce, tak jsem nikdy nechtěla zpátky domů a měla jsem hysterický záchvat, že nikam nepůjdu a budu jen lyžovat. Následně mě naši ve čtyřech letech přihlásili do sjezdového týmu. Jezdila jsem Šumavský pohárek, kde jsem sbírala první zkušenosti. Ve dvanácti letech jsem začala jezdit na krajské a republikové závody po celé ČR, ale tím, že jsem byla ze Šumavy jsem měla trochu nevýhodu, jelikož spousta holek mělo individuální studijní plán a víceméně pořád trénovaly. Nic takového na Šumavě nefungovalo. Po tom, co jsem v šestnácti skončila se závodním lyžováním , jsem se začala věnovat freeride lyžování. To mě neskutečně chytlo a miluju to.
Co tě na freeride lyžování tak moc baví?
Svoboda. Sjezdovky tě limitují, máš tam vyznačenou trasu a přesně víš, kudy máš jet. Ve freeridu nic takového není, rozhoduješ se sama, jestli pojedeš doprava nebo doleva, jestli skočíš skálu nebo ji neskočíš. Samozřejmě mě baví i lidé kolem tohoto sportu, se kterými sdílíme stejnou vášeň.
Nebojíš se trochu? Přeci jen často musíš dělat rozhodnutí, která nejsou úplně jednoduchá.
Se strachem bojuje člověk hodně často. Já si nemyslím, že bych dělala na sněhu až tak extrémní věci. Hodně mi pomáhají právě lidé, které mám kolem sebe. Motivují mě a kolikrát skoky absolvují i přede mnou. Nejsem blázen, který by skákal něco, o čem neví, co pod tím je a hlavně si umím ohlídat i to, jaké mám rozpoložení ten den a jak se cítím fyzicky. Nechci se unáhlit a skákat přes moje limity.
Ve svých dvaceti jedna letech si už zvládla navštívit 34 zemí a netajíš se tím, že jsi vášnivá cestovatelka. Dokážeš vybrat tři země a popsat, čím tě zaujaly?
Top je pro mě určitě Kanada. Líbí se mi přístup lidí, kteří tam žijí, do toho je tam nádherná příroda a celkově je to pro mě země, ve které bych chtěla jednou žít.
Druhá je Gruzie, ve které jsem minulý rok strávila měsíc. Gruzie má krásné hory, přívětivé ceny a především lidé jsou tu neskutečně vstřícní.
Třetí bych vybrala Kazachstán. Nezmiňuji ho pro to, že bych se tam jednou chtěla vrátit, ale spíš bylo zajímavé vidět, jak tam lidé žijí a fungují. Dostala jsem se tam, když mi bylo osmnáct a byl to takový skok do neznáma.Myslím, že teď bych byla o trochu opatrnější než dřív. Mám spoustu zážitků, jak pěkných, tak i nepříjemných.
Máš nějaký zážitek, který pro tebe byl opravdu silný a chtěla by ses o něj podělit?
Mám. V Gruzii jsme šli samotní po horách jen s krosnou a z ničeho nic jsme se ocitli v obklopení divokých psů. Vylezli jsme na nejbližší neobydlenou budovu a psi pod námi neustále štěkali. Měli jsme opravdu strach o vlastní životy a byli jsme zoufalí. Najednou se v dálce zjevila osoba obklopená malými dětmi. Byla to žena z kmene Kurdů, která žije v horách daleko od civilizace se svou početnou rodinou. Odehnala psy a ještě nás pozvala k sobě do stanu. I přes jazykovou bariéru jsme si večer neuvěřitelně užili. Poznali jsme celou jejich rodinu, způsob jejich života a dozvěděli se, jak je to s Kurdy po světě. Přespali jsme u nich ve stanu na hliněné podlaze, všude kolem nás byly děti a venku nás hlídali jejich psi. Tento zážitek pro mě byl nesmírně obohacující a dá se zažít opravdu jen při cestování.
Proč vlastně cestuješ a kde bereš inspiraci pro to, kam vyrazit?
Hlavním důvodem je poznávání nových kultur a světa obecně. Když člověk cestuje, změní se mu pohled na spoustu věcí, dokáže si udělat obrázek i na média. Myslím si, že člověk není úplný, když nezná jiné kultury a názory ostatních lidí. Rozhodující je pro mě především příroda. To, kam vyrazím, je většinou spontánní záležitost. Když vidím, že jsou levné letenky do nějaké země, kde jsem ještě nebyla, tak moc dlouho neváhám.
Jaké jsou tvé cestovatelské plány v tomto roce?
Většinou konkrétní plány nemám, ale letos je to tedy vyjímka. Před pár dny jsem koupila letenky do Maroka, kam pojedu na týden surfovat. Pak bych chtěla letět do Mexika a tam nějakou dobu pracovat. Potom bych přejela do Kanady, kde bych také pracovala. Zrovna dva dny zpátky mi přišly víza na Working Holiday do Kanady.
Kde při studiu bereš čas na všechny svoje aktivity?
Většinou se snažím udělat zkoušky úplně co nejdřív, abych měla dlouhé prázdniny. Jsem ten typ studenta, který se radši bude učit dva týdny v kuse a zvládne tři zkoušky hned za sebou, než abych si to rozdělila do celého zkouškového.
Máš nějaký svůj bucket list?
Mým největším snem je podívat se do Nepálu. Chtěla bych také do Japonska, to je cíl všech freeriderů. Co se týče cestovatelských snů, tak bych určitě chtěla procestovat Jižní Ameriku. Chtěla bych si tam půjčit dodávku, projet zem od shora dolů a zakončit to nádhernou Patagonií. K procestování mě také láká Afrika. Když už jsem zmiňovala Working Holiday, tak to samé se dá využít na Novém Zélandu, takže to bych chtěla také zkusit.
