Bývalý knoflíků král, nyní rádce (nejen) mladým podnikatelům. Co tě čeká, když se rozhodneš podnikat a jak vůbec začít? Na to jsem se zeptala studenta oborů matematika a finanční studia (FAV) a projektové řízení (FEK) na ZČU Tadeáše Kapice.
Jak bys sám sebe představil?
Myslím, že to, co mě odlišuje od jiných, je, že jsem se naučil chybovat. S chybami počítám a snažím se je vítat. Nemyslím to tak, že by mým záměrem bylo pokazit na co šáhnu, ale jít do všeho s tím, že se něco může pokazit, nehrotit to a jít dál. To mě definuje asi u všeho.Nevím, jestli je to dobré nebo špatné, ale co dělám jsem obecně doteď úplně nespecifikoval. Když účinkuji jako Tady Kapic, tak jsem člověk, který dělá vizuální identity, freelancer loga a zařizuje branding. Dál taky dělám v Attention Camp, což je firma, která streamuje konference, soutěže a podobné akce, tam jsem obvykle produkčním, co to zařizuje. Největší projekt, na kterém momentálně pracuji, je spolupráce na vytváření nového předmětu pro středoškoláky, kde se naučí podnikavosti. V tomto projektu stojím za vytvářením učebnice a natáčením průvodních videí, což je mega hustá práce. Ke všem těmto příležitostem většinou přicházím random tím, že mě někdo osloví a nevím, jestli je to dobrá nebo špatná vlastnost, ale já neumím říct „ne“. Pak toho dělám hrozně moc a nic nestíhám. Zatím to ale funguje – ještě žiju.
Z upadlého knoflíku na kabátu se stalo tvoje první podnikání. Měl jsi předtím s podnikáním nějakou zkušenost, ať už třeba z druhé ruky?
Asi čtrnáct dní předtím, než mi z kabátu ten knoflík upadl, jsem si na Wikipedii hledal, co vlastně podnikání znamená. Neměl jsem tedy vůbec tušení, co to je a co všechno obnáší. Podnikání nefrčí ani v rodině, takže jsem na to musel přijít sám. Proto nás ze začátku provázelo hodně chyb (neříkám, že teď už tam nejsou). Dělal jsem všechno po svém. Měl jsem filozofii, že se nesmím nechat ničím ovlivnit, aby bylo všechno originální a na světě nebyla druhá značka jako Butono. Takže to dopadlo tak, že ve finále účetnictví bylo úplně na punk. Vlastně všechno bylo úplně na punk. Butono po více než 2 letech skončilo, protože se jednalo o projekt, ze kterého byli sice všichni nadšeni, ale koupit si ten produkt už nechtěli.
A zrazovalo tě tvoje okolí ze začátku od podnikání?
Takové rozhovory tam určitě byly. Moje představa o reakci okolí byla naprosto odlišná od reality. Očekával jsem, že mne budou lidi obdivovat a považovat za supermana, ale nakonec jsem byl zklamaný, že to moje okolí vůbec nezajímalo. Šel jsem pak do Soutěž & Podnikej, což byla akce, která mne dostala hodně daleko. Byla tam super komunita lidí, kteří mne plácali po zádech a byli z projektu nadšeni. Bez jejich podpory by Butono asi skončilo dřív. Byl to hezký projekt, ale spíš bych ho označil jako „první“ než jako „podnikatelský“.
Změnilo rozhodnutí, že se tedy do podnikání pustíš, tvoji vizi budoucnosti?
Předtím jsem se hrozně chtěl stát psychologem, psychiatrem nebo čímkoliv tímto směrem orientovaným. Ač je to možná trochu děsivé, tak mne zajímalo zkoumat strach – co ho v člověku vzbuzuje, proč se bojí a jak strach třeba úplně odstranit. Když ale přišlo podnikání, tak takhle vize šla úplně pryč. Psychologie mě ale každopádně zajímá pořád. To je možná ten důvod, proč jsem sklouzl k marketingu. Butono také dlouho žilo právě díky tomu, že o něm lidé věděli. Z psychologa se tedy vyvinul takový markeťák/ branďák.
Ovlivnilo to později výběr zaměření na vysoké škole? Je pro tebe jedno z tvých studií prioritní?
Momentálně chodím na Fakultu aplikovaných věd a na Fakultu ekonomickou, kde se asi v budoucnu vidím spíš. ZČU jsem si vybral především kvůli tomu, že už od začátku sbírám kontakty a projekty v Plzni, takže by byla škoda přesouvat se kamkoli jinam. Kromě toho, že je ekonomické zaměření nejblíž tomu, co teď dělám, jsem si chtěl urovnat teoretické vědomosti ohledně podnikání a účetnictví, chtěl jsem vědět, jak vypadá business plán podle učebnic. Navíc mi vždycky připadalo jako kouzlo, když jsem dal paní účetní doklady k zaúčtování a ona mi pak sdělila, jakou daň musím zaplatit. Funfact: účetnictví je jediný předmět, ze kterého jsem tenhle semestr rupnul. Jsem ale hrozně rád, že tu jsem a že se zde můžu ohledně teoretických věcí vzdělávat.
Ačkoliv jsi byl vrchním Knofleekářem, Butono jsi nezakládal sám. Kdo byl v tvém týmu?
Zakládající tým a obecně založení je příběh sám o sobě. Dalo by se říct, že to byl jeden z větších fuckupů. Jak už jsem zmiňoval, já ani lidi kolem mě jsme neměli zkušenosti s podnikáním, takže nejbližší okruh přátel, se kterými jsem do toho mohl jít, byli kluci, se kterými jsem po večerech hrál Lolko (League of Legends). Začalo to mojí motivační řečí o tom, jak budeme šít knoflíky na trika, bude to super a budou z nás podnikatelé. Nikdo na to neřekl „ne“, ale měli to udělat. Zakládající tým se skládal ze 6 členů, ale po pár měsících jsme se rozpadli, protože do projektu nešli kvůli vlastnímu zájmu, nýbrž protože mě nechtěli odmítnout. Moje chyba byla v tom, že jsem po nich chtěl, aby si vymýšleli práci sami, takže fuckup byl v tom, že jsem v nich kamarády pak ztratil. Lolko už spolu nehrajeme.
A myslíš tedy, že podnikání a přátelství nejdou moc dohromady?
Ale jdou. Třeba se Štěpánem Varvařovským děláme společně většinu projektů, takže jde hlavně o to nastavit si mantinely. My máme práci rozdělenou půl na půl. Já dělám všechny věci kolem managementu a marketingu a on je ten, kdo vytvoří obsah. Věnujeme se především marketingu a designu a Štěpán je člověk, co umí animaci a video, takže to jde nádherně dohromady.
Měli jste v Butonu předem stanové role?
Něco podobného jsme měli. Já hned věděl, že budu CEO, ale už jsem neměl tušení, co budou ostatní. Role jsme sice přímo pojmenované neměli, ale za to jsme měli nejvíc sranda schůzky. Ty probíhaly totiž v narozeninové místnosti v Mekáči, kde jsem předtím pracoval, takže jsem si ji vždycky pronajal na „konferenční schůzku“. Později jsme si už konkrétní pozice přidělili – designér, správce komunity na Facebooku, content manager, ale stejně to potom padlo všechno na mě.
A myslíš, že je to pro začátek podnikání klíčové si v týmu takhle rozdělit role?
Pokud se jedná o začínající firmu o dvou nebo třech členech a rozdělíš takhle striktně role, tak stejně každý dělá všechno. Jiné je to v případě, že se jedná o vyloženě technický produkt. Tam je to obvykle tak, že jeden je CTO, který umí programovat atd. a druhý se stará o prodej. Důležité ale je si na začátku stanovit podíl, aby podnik nefungoval na principu „ty zaléváš kytky a já je sklízím“.
Jak jste určili vklad každého člena týmu? Nebo byl váš vstupní kapitál v knoflících?
Na začátku jsme se skládali, ale ne na vstupní kapitál, nýbrž na ochrannou známku. Hodně nám záleželo, aby nám náš jedinečný nápad nikdo neukradl, a tak jsme v té době dali každý cca 600 Kč a zapsali si na rok logo Butona. Základní kapitál jsem do firmy vložil až později já, protože jsem jediným jednatelem i společníkem.
Věděl jsi, kde čerpat informace například o možnostech, výhodách a nevýhodách různých právních forem podnikání? Jakou právní formu jste nakonec zvolili a proč?
Měli jsme sice poradce, ale ne úplně vhodného. Měl toho hodně na práci, tak si s námi sednul, rovnou řekl, že je pro nás vhodnější založit společnost s ručením omezeným (s. r. o.), ale už nám neřekl, proč a co to pro nás znamená. Zpětně jsem toho názoru, že by pro nás bylo lepší podnikat jako fyzická osoba s živnostenským oprávněním (OSVČ), protože jsme toho zase tolik neprodali. Ve finále máme na kontě cca 200 prodaných triček. Obrovským rozdílem u s. r. o. je totiž povinné vedení účetnictví. Věřím, že s nástroji, které jsou teď dostupné, si vygooglíš, co je pro tebe lepší a najdeš o tom spoustu informací. V době, kdy jsem to zjišťoval já, byly všechny zdroje napsané „od podnikatelů pro podnikatele“, takže jsem se v tom vůbec neorientoval a nerozuměl jim. Založení s. r. o. byl slepý krok, teď bych vybral jinak.
Když Butono hodnotíš zpětně, splnil projekt tvoje počáteční očekávání?
Očekávání jsme měli opravdu velká. Chodil jsem rok do Mekáče a šetřil si, abych to potom mohl investovat do Butona. Nakonec jsem za to koupil první knoflíky a trička. Samozřejmě, že jsme čekali, že přijde velký boom. Lidi o projektu věděli, ale boom nepřišel.
Důkazem toho byla i naše kampaň na crowdfundingové platformě HitHit. Byla to touha být odlišní, co nám nakonec podrazila nohy. Problém byl v tom, že jsme se úplně minuli komunikací. Chtěli jsme vybrat náhodnou co nejvíc zajímavě vypadající částku a lidé nerozuměli tomu, jak jsme psali. Místo J jsme psali Y a místo Í, EE. Nakonec to působilo jako něco mezi klingonštinou a polštinou. To, že se naše očekávání nesplnila, nás postavilo na nohy a je dobře, že se tak stalo.
Měli jste představu o vašem typickém zákazníkovi? Používali jste k plánování podnikatelský model tvorby hodnoty, například pomocí Lean Canvas?
Ze začátku jsme vůbec nevěděli, kdo je naší cílovou skupinou. Prodávali jsme úplně komukoli. Později se naši zákazníci začali trochu profilovat. Nejčastějším zákazníkem byla cca 15letá slečna nebo její přítel, kteří byli trochu zámožnější a mohli si dovolit koupit tričko za 500-600 Kč. Lean Canvas jsme nepoužili, jeli jsme podle intuice – pokus, omyl. Vedli jsme si databázi a podle toho vyhodnotili, kdo je naším zákazníkem a jak bychom s ním měli dál komunikovat.
A teď když plánuješ – používáš podnikatelský model tvorby hodnoty?
Já nejvíc používám Value Proposition Canvas, což mi přijde jako úplně boží věc. Lean Canvas bych zvolil, pokud se jedná o první podnikání nebo startup. Metody ze zmíněných podnikatelských modelů se dají vytáhnout a používat samostatně, což praktikuji já. Jsou vážně dobré a fungují, ale celý postup od bodu A do bodu B už nepoužívám.
Začíná-li tě teď lákat vlastní podnikání, počkej si na pokračování rozhovoru s Tadeášem, kde se dozvíš, co je důležité pro rozjezd a kde získat podnikatelské dovednosti! (odkaz na článek 2)
