Přiznej, že spojení „nemám čas” slýcháš často. A že ho také často používáš. Jak to s tím časem vlastně je? Je ho na světě tak kritický nedostatek?
Možná je to naše univerzální výmluva – nemám čas uklidit a sportovat, protože se musím učit, nebo naopak nemám čas se učit, neb musím uklízet a sportovat. Pojetí toho, co znamená nemít čas, se jistě bude lišit u vrcholového sportovce nebo ambiciózního vědce.
Že nemáš čas vždy po škole zajet k babičce na oběd, pokud bydlí až na východním Slovensku, to chápu a v tomto případě jsi zcela objektivní – den má jen 24 hodin (podle astronomů dokonce o pár minut méně) a některé věci není možné do takového časového úseku nacpat, i když třeba obětuješ i všechen spánek. Když ale nemáš čas vyvenčit psa proto, že denně zlepšuješ své kognitivní schopnosti na počítači (jinými slovy hraješ videohry), dá se s tím něco dělat.
Možná že „nemít čas“ spíše znamená, že pro nás něco není dost důležité nebo že jiné věci nám přinesou více užitku a méně pro ně obětujeme.
Největší vidle do vnímání nedostatku času háže typicky škola. Zatímco někdo (třeba já) má tendenci zprvu odmítat téměř všechny jiné aktivity, protože na ně kvůli škole nemá čas, jiní to mají přesně opačně – nejdřív posilka, hospoda, oběd s kamarády, dvě hodiny boxu nebo Xboxu a pak ve zbytku času možná trochu učení. Osobně vnímám obojí jako špatný přístup. Velké rozdíly dělá náročnost dané školy (jestli vyžaduje průběžnou práci apod.), ve výsledku to ale vždy je hlavně o našem přístupu.
„Jaká je ale pointa?” můžeš se právem tázat. Máš se stát yes(wo)manem a pustit se do každé činnosti, která tě napadne, protože Martin v článku píše, že ve skutečnosti čas máš?
Samozřejmě, že ne. Dělat všechno nemůžeš, vždycky si budeš muset vybrat, čemu se budeš věnovat.
Například já jsem měl vždy největší problém donutit se do cvičení. Kdo mě zná, ví, že když se rozdávala svalová hmota, mně se vyhli obloukem, tudíž jakékoliv posilování je pro mě trest a běh na dlouhou trať. Zpočátku jsem tedy cvičení odmítal z důvodu nedostatku času. Bolavá záda mě ale donutila všechno přehodnotit. Času mám sice pořád stejně, možná ještě méně, ale přesto třeba třikrát týdně do posilky zajdu. A ono to jde – jak proto, že potřeba posílit se dostala v žebříčku potřeb výše, tak proto, že změnou přístupu k vnímání času si sám před sebou těch 10 hodin týdně dokážu obhájit.
Vidím zásadní benefit v tom uvědomit si, že když něco odmítáš z nedostatku času, zpravidla to znamená, že ta věc není dost důležitá, abys jí věnoval čas určený nějaké jiné činnosti. Přestaneš si tak a priori trochu lhát, možná podvědomě snížíš časový nátlak a časem se ti třeba hodnoty změní a zjistíš, že je možné se učit o tři hodiny méně a stihnout ráno posilku, protože jinak ve čtyřiceti nevstaneš ze židle. A tak chybí-li ti nějaká činnost v tvém plánu, je třeba ptát se, jestli čas na ní nejde získat obětováním něčeho jiného. Pokud ne, pak můžeš mít aspoň čistší svědomí, že se o tom rozhodneš po pečlivější úvaze. Vsadím se, že tě překvapí, na co všechno si pak dokážeš udělat čas.
Na závěr zopakuji, že tě nenutím dělat vše, co napadne tebe nebo co po tobě chtějí ostatní. Stejně tak důležité jako objektivně si přiznat, že si na něco můžeš udělat čas, je umět říkat „ne“ na činnosti, jež dělat opravdu nechceš. Zkrátka si myslím, že je potřeba se v tomto ohledu rozhodovat objektivněji, aniž by to znamenalo, že musíš v rámci dne stihnout víc věcí.
