Studentské otazníky
Blog, Tipy & triky

Mytologie v chovu psů

Image

Říkáme si „národ pejskařů”, přesto jsem se za poslední roky setkal s mnoha názory ohledně výchovy a péče o psy, se kterými nesouhlasím. Tyto názory a důvody, proč je považuji za mýty, bych rád shrnul v následujících odstavcích.

„Pes jedině s papírem“ vs. „čistokrevný pes bez papírů”

Těmi „papíry” mám na mysli Průkaz o původu psa, rodokmen, který vystaví oficiální chovatelská stanice a jsou v něm uvedeni pejskovi předci. Průkaz ti dává garanci, že pes splňuje všechny znaky daného plemene (je tedy tzv. čistokrevný) a může se pak účastnit chovatelských výstav a dále být uchovněn. Zároveň při uchovnění jeho rodičů musela být dodržena zákonná pravidla týkající se například prevence křížení příbuzných psů. Do jisté míry můžeš mít díky papírům představu o tom, jaké bude mít pes vlastnosti a schopnosti. Není to ale stoprocentní záruka, že pes bude naprosto zdravý celý svůj život nebo že celková péče o něj bude levnější. Plemena jsou šlechtěna po desetiletí a mnohdy se stanou náchylnými k určitým onemocněním. Na druhou stranu tyto predispozice k onemocněním jsou často známé a dají se alespoň preventivně sledovat. Velkým vykřičníkem jsou oficiální chovy tzv. brachycefalických plemen (francouzský buldoček, mops, buldok apod.). Takoví psi jsou sice čistokrevní, ale jsou šlechtěni pro jejich vizuální stránku (zkrácený čumák), která jim způsobuje nepřeberné množství zdravotních problémů – například s dýcháním, což je v létě patrné už na první poslech, a v zásadě se jedná o týrání.

Pokud pes nemá papíry, neznamená to sice, že není čistokrevný, nelze to však garantovat. Mnohdy se znaky jiných plemen z rodové linie psa vyskytnou třeba až v půlročním věku. Pokud někdo prodává čistokrevného psa, který nemá papíry, je to obrovský červený vykřičník a obrovské riziko. Musí totiž existovat důvod, proč čistokrevný pes papíry nemá a mnohé důvody jsou silně nemorální.

Když pomineme, že takový pes vůbec čistokrevný být nemusí (a dost pravděpodobně nebude), důvodem může být zdravotní nebo povahová vada, blízký příbuzenský vztah rodičů nebo neodpovídající podmínky chovu. Takové problémy se vyskytují především v tzv. množírnách. Tak se označuje mimo jiné naprosto nemorální business množení psů za účelem finančního zisku, při kterém jsou psi chování v nepřijatelných podmínkách a v mnoha případech jsou týráni. Velmi často se pak takoví psi prodávají přes inzeráty třeba na Bazoši nebo jiných bazarových serverech či facebookových skupinách. V zájmu samotných pejsků prosím každého, aby se pořizováním zvířat takovou cestou vyvaroval. 

Pokud tě napadá, že přece poznáš, že zrovna tvůj vyhlídnutý pejsek nespadá do téhle kategorie, věz, že množitelé mají promyšlený způsob, jakým své zákazníky klamou. Například jim jako rodiče psa představí úplně jiná zvířata, štěně předávají jinde, než kde ve skutečnosti psy chovají, jsou velmi kreativní ve výmluvách, proč zrovna tohle štěně nemá papíry, ukazují jim zfalšovaná očkování apod. Nepřekročitelná hranice je prodej psa u čerpací stanice, prodej příliš mladých (méně než osm týdnů), nenaočkovaných, neočipovaných nebo neodkojených štěňat – z toho nemorálnost prodeje přímo bije do očí.

Argumentem pro nákup zvířete z množírny často bývá také to, že „to štěně už se narodilo, tak ho aspoň zachráníme“. Na záchranu ale čekají i stovky pejsků v útulcích, kde jejich osvojením nedotuješ velmi nekalé podnikání na úkor zvířat samotných. Více se o tématu papírových nebo nepapírových psů dozvíš v tomto článku.

„Nemusí chodit na procházky, však má zahradu“

Jedná se o dost možná nejzakořenější mýtus. Používají ho mnozí chovatelé vlastnící dům se zahradou, neboť mají za to, že na procházky musí chodit jen psi z bytů, protože ti se nemají kde jinde vyvenčit. Jenže zapomínají na to, že psí potřeby se neomezují jen na pomočení popelnice a vytlačení bobku na trávníku za rohem. Procházky jim dodávají nové vjemy, zábavu, pozornost páníčka a především pohyb. Psům bude stačit pár týdnů, aby znali svou zahradu nazpaměť, a většina z nich pak přestane mít důvod si na ní intenzivně hrát nebo ji prozkoumávat dál. Není to tak dávno, kdy jsme my sami zažívali covidové karantény a izolace a jistě potvrdíš, že i nám lidem z fixace na jedno místo za chvíli začne šplouchat na maják. Navíc psi, kteří v podstatě nikdy nebyli za hranicí pozemku, mohou představovat riziko v případě, že by utekli – okolní prostředí neznají, nejsou socializovaní, mohou se cítit ohroženi a často může takový útěk končit neštěstím.

Image

Pes – skvělý parťák na cestách

„Nemusí být vychovanej, když nepůjde na výstavy“

Myslím, že mnoho lidí špatně chápe princip a samotný cíl výchovy a výcviku psů. Povely jako „sedni” a „lehni” nejsou jen cirkusové představení pro výstavy. Navíc těmito základními povely výcvik ani zdaleka nekončí.

Jedním z důvodů, proč by pes měl být vycvičený, je jeho zdraví a bezpečnost. Ze všeho nejvíce musí být majitel schopný psa přivolat k sobě, třeba když se pes rozběhne do rušné silnice, pes by měl umět vydržet na místě, například než páníček vyhodí sáček s exkrementy, aniž by vzal čáru za nejbližší pachem. Také je důležité, aby se pes zvládl nechat vyšetřit jako od majitele, tak od veterináře.

Neméně důležitý účel výcviku je psova vyrovnanost a klid. Když pes zuřivě štěká, tahá na vodítku a zlobí jak čert, není to jen o tom, že „je hravý“ – ve většině případů je to nežádoucí chování, které plyne z nějakých vnitřních nenaplněných potřeb psa či jiných problémů. A psa nebaví v takovém stavu být, nechce se cítit špatně, ale když už se tak cítí, neví, jak jinak reagovat než třeba štěkáním. Ve zkratce se dá říct, že povely či cviky dávají jeho život a psychiku do latě, mnoho cviků je také mířeno přímo na zklidnění nebo zabavení pejska.

V neposlední řadě je to pro mnohé psy zábava – třeba pro takovou border kolii by bylo vysloveně za trest, kdyby povely nedostávala. Podobná plemena lační po plnění úkolů, mají z nich radost a svého páníčka pak bezmezně milují, protože s ním tráví společný čas . Podotýkám, že výcvik nepotřebují jen velká plemena – to, že čivavu na vodítku v mžiku přitáhneš k sobě do kabelky na předchozích odstavcích nic nemění. U žádného psa není nikdy na výcvik brzy („je ještě moc mladej na cvičení“), ani pozdě („starýho psa novým kouskům nenaučíš“).

„Dřív psi taky jedli všechno“

Dost možná ano a také se dožívali polovičního věku. A pokud by někdo argumentoval, že aspoň měli šťastnější život, nemyslím si, že případné selhání jater, ledvin, protrhnutí střeva či podobné problémy hrozící při špatném stravování jim kvalitu života nějak zlepšovaly. O skutečném důvodu úmrtí svých mazlíčků totiž takoví páníčci mlčí – dost často proto, že ani neví, co jim bylo. Krom toho argument typu „vždycky se to tak dělalo“ bez skutečného zamyšlení je prototypický projev naší pohodlnosti a nezdravé konzervativnosti.

Bojová plemena

Jedná se o plemena, která se šlechtila k psím zápasům nebo pro bojové účely. Celý princip jejich „bojovnosti“ je ale dnes vnímán mylně. Důkazem budiž třeba to, že stafordšírský teriér (také jedno z tzv. bojových plemen) je častým plemenem využívaným ke canisterapii. Ano, tato plemena jsou silná, mají pevný skus, rychle běhají. Skutečně bojovými psy se ale stávají až tehdy, když je k tomu jejich majitel vede. Agresivním a nebezpečným se může ale stát pes libovolného plemena (ať už z nedbalosti majitele nebo záměrně). Paušálně diskriminovat určitá plemena je obecně nesmysl. Prokazuje-li pes nežádoucí chování, není to chyba psa, ale majitele, čímž se obloukem vracíme k odstavci o výcviku.

Závěrem

Při chování psů je nejdůležitější poctivě dbát na jeho zdraví, psychiku a bezpečí – jsou plně odkázáni na naši péči. Pes není dárek, jeho pořízení je obrovská odpovědnost, finanční zátěž a starost na mnoho let dopředu a podle toho bychom k tomu měli přistupovat. V případě, že není jisté, že se o psa můžeš postarat za každých okolností, od pořízení mazlíčka radši ustup. Zatímco pes ti dělá společnost jen zlomek tvého života, ty jsi s ním celý jeho život.

Pokračujte ve čtení