Za velké bouře vnímat skrze zavřené oči minimum světla, cítit chladný déšť bubnující o kůži a prudké vibrace hromů prostupující plícemi. Aniž byste slyšeli jediný zvuk, můžete se opájet přírodou v její plné kráse a syrovosti, v její uchvacující moci. Můžete stanout po jejím boku, doširoka rozevřít náruč a stát se součástí věčnosti. O tom, a ještě o něčem si budeme povídat s Ondrou Holubcem, studentem Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě.
Lidé málokdy narazí na osoby s výrazným sluchovým postižením, takže to zákonitě vyvolává zvědavé otázky. Mohl bys pro začátek nějak zhruba popsat, jaké a popřípadě čím způsobené potíže máš?
Mám od narození těžkou oboustrannou senzorineurální ztrátu sluchu, 99 % dle Fowlerovy stupnice. Přesněji řečeno je nitroušní, problémy se tedy nacházejí v hlemýždi na sluchových buňkách. Nebrání to ovšem vnímání okolního světa a lidí zbývajícím procentem.
Fór je v tom, že díky kvalitním naslouchátkům slyším přibližně to samé, co ostatní lidé. Ztráta je ovšem příliš vysoká na to, abych fungoval jako běžně slyšící člověk – rozhodně je problém s příliš nízkými nebo vysokými frekvencemi. V tomto případě platí rovnítko čím vyšší ztráta je, tím hůře se s naslouchátky rozeznávají slova a některé zvuky.
K domluvě nepoužíváš znakovou řeč, za to výborně odezíráš. Jaké to je? Co vidíš na lidech, když mluví?
Odezírání mi výrazně pomáhá s porozuměním, není to ovšem tak černobílé, jak se na první pohled může zdát. Při diskusi s lidmi se snažím si dopředu pro danou osobu sestavit jakýsi seznam možných použitých slov na základě předchozích zkušeností nebo právě probíhající diskuse, podle věku, pohlaví, typu práce nebo emocí ve tváři. Tohle všechno mi dává dohromady obrázek potřebný k pochopení sdělení, ale někdy to prostě nestačí. Takže nejsou to jenom rty – tvář dělá člověka. Doslova.
Jaký je svět bez zvuků? Bezpochyby je bohatší v jiném směru. To, co pro ostatní znázorňují zvuky, mohou být vůně, doteky, pohledy… Můžeme něco podobného zažít v němém filmu?
Já nosím naslouchátka po celou dobu s výjimkou noci. I po jejich sundání mám někdy takzvané fantomové slyšení – víš, jaký zvuk vydávají věci, pokud jsi jej slyšel dříve a pokaždé si ho při používání předmětů nevědomky přehrávám. Třeba řinčení příborů o talíř, ačkoliv vím, že to bez pomoci prostě vnímat nemůžu. Pro představu například výstřel z pistole v cca dvoumetrové vzdálenosti slyším bez naslouchátek jako šepot.
Pokud si vypnu naslouchátka, pak ano, dá se mluvit o němém filmu doprovázeném občasným zábleskem vysvětlujícího textu v podobě psaní do poznámek nebo na různé chatovací aplikace. Zkus se podívat na nějaký film a vypni si u toho zvuk, dopadne to podobně. Víš, že tam je nějaké pozadí, ale složka zvuku je prázdná, bez něj ztrácíš část prostorové orientace. Obraz se stává plochým, na ulici chybí zabouchnutí okna, ačkoliv vidíš, jak jej někdo zavírá. Zakašlání, smrkání, zvuk zakopnutí… zvuk prohlubuje zážitek z vnímání.
Pokud to jde, tak naslouchátka nesundávám ani nevypínám. Je dost velkým komfortem mít sluch, nemusíš pak tolik napínat své rezervy pro fungování v nebezpečném prostředí.
Každým rokem jezdím na tábor, kde se oddávám své nejoblíbenější chvíli. Mít sundaná naslouchátka za velké bouře a vnímat skrze zavřené oči pouze minimum světla, cítit chladný déšť bubnující o kůži a prudké vibrace hromů prostupující plícemi.
S takovou poetičností se určitě pojí i tvá fotografická vášeň. Dokázal bys přiblížit svou tvorbu?
Za celou dobu, co fotím, mi duševně vydrželo pouze focení industriálního prostředí a také měst za nočních mlh. Atmosféra míst nabývá zahalením se do mléčného oparu úplně jiných rozměrů, a protože jsou takové situace dost vzácné, tak počítám příležitosti jenom v řádu hodin ročně. Mlhy nebo smog v hodinách po silvestrovské půlnoci jsou značně nestálé co se týče hustoty, takže málokdy stihnu nabrat více než pár fotek a už se mi rozplynou vyhlédnuté lokace, nebo se mlha přelije do dalších částí města a tam už to nestíhám.
Jak si můžeme představit, že probíhá takto komplikované studium?
V době před covidem jsem běžně chodil na přednášky a různé semináře, takže jsem měl „štěstí“, že jsem stihl poznat, jak vypadá normální celý univerzitní semestr. Z přednášek jsem si pořizoval záznamy a ty dával přepsat přepisovatelkám, zpočátku to byl trošku boj – je rozdíl, když přistoupíš k profesorovi a dáš mu zapnutý nahrávač v místnosti s deseti lidmi nebo před stovkami osob. Jednou se mi dokonce stalo, že pedagog zmáčknul něco jiného, než měl a začalo to přehrávat jeho dřívější projev a trochu zpanikařil a zavolal si mě ke stolu. Ten pohled, když řešíš tvým zařízením narušenou výuku a kouká na tebe stovky párů očí, není prostě příjemný v žádném ohledu. Procházel jsem si od školky malými třídami, kde bylo nanejvýš 10 lidí, takže si zvyknout na velké prostředí, kde de facto nikoho neznáš a je tam neskutečný šum, šlo jenom ztěžka.
V covidové době se mi líbí možnost si rozdělit čas a videozáznamy přednášek, u kterých se dá vrátit k částem, i s přepisem, a pochopit uvažování učitele nad nějakým uměleckým dílem. Na druhou stranu mi ale hrozně moc chybí tvůrčí duch Sutnarky, pocitově ztrácím motivaci dělat základní věci do školy a připravovat se na hodiny, docela se přemáhám tomu věnovat alespoň půlhodinu denně.
A zkoušky jsou kapitola sama o sobě, pocitově ještě těžší než maturita. Minulý rok v létě jsem například dělal testy z angličtiny a profesorka mi vyšla vstříc, vzala si štít místo roušky. Na druhou stranu to komplikovalo slunce, které se lesklo na štítu a znemožňovalo mi dobře odezírat. Situací, kdy si člověk jednoduše nevybere, se mi ale stává pomálu.
Už jen na konec – slovo klid v mnohých navozuje hlavně ticho. Co vnímáš ty jako klid?
Spánek v posteli, během kterého mě nikdo neruší a ani nic neslyším. Pokud se máme bavit o klidu v bdělém stavu, pak jsou pro mě ideální knížky. Ty čtu zejména v jejich elektronické variantě a občas je odložím, abych strávil chvilky v přírodě. Bydlím na severu, takže si na okolních hřebenech a v Jizerských horách nejvíce vychutnávám nasládlou vůni lesa během nezasněženého období.
foto: Ondřej Holubec
