Děsivě znějící pojem „syndrom vyhoření“ většina z nás zajisté zná. Jaké to je ale zažít na vlastní kůži?
Syndrom vyhoření, neboli burnout, se často spojuje s lidmi, kteří mají ve své práci velkou zodpovědnost a současně pracují s jinými lidmi. Postihnout však může i studenty, kteří si na sebe často naloží mnohem více, než jsou schopni zvládnout.
Podle slov paní docentky Miňhové, která působí jako odborník v Psychologické poradně ZČU, je nejčastějším důvodem vyhoření u studentů především přehnaná ambicióznost, touha mít dobré známky za každou cenu a neschopnost říci ne. Většinou studenti při škole dochází na brigády, zajišťují dobrovolnickou či zájmovou činnost a mají toho více, než jsou schopni zvládnout. Syndrom vyhoření často postihne studenty, které práce či škola nebaví, nedává jim smysl, nedostávají zpětnou vazbu a ztrácí pocit užitečnosti.
Syndrom vyhoření má několik fází, se kterými je dobré se seznámit a uvědomit si, že jde o postupný proces, který samotným vyhořením končí.
1. fáze: NADŠENÍ
V této fázi jsme naplno oddáni své práci či škole a investujeme do ní spoustu energie a času. Často na sebe klademe velmi vysoké nároky, na které se cítíme připraveni a zároveň věříme, že máme dostatek energie pro jejich realizaci.
2. fáze: STAGNACE
Nadšení pomalu opadá, jelikož naše energie není nevyčerpatelná. Většinou se začínáme vracet ke koníčkům a aktivitám, které jsme dříve vykonávali, ale díky našemu vysokému nasazení pro práci či školu jsme od nich upustili.
3. fáze: FRUSTRACE
Fáze frustrace už není žádná sranda! Začínáme pochybovat o vlastním snažení a o smyslu práce, do které jsme byli dříve zapáleni. Zažíváme stres, který se odráží nejen na naší psychice, ale i na našem těle. Je to pochopitelný fakt, jelikož jsme dlouhodobě čerpali velké množství energie, které jsme nedoplňovali zpět.
4. fáze: APATIE
Tady už je původní nadšení úplně pryč. Každý nový úkol už neřešíme s nadšením, ale naopak s nechutí a otrávením. Děláme činnosti automaticky, ze zvyku a nechce se nám investovat do práce více energie, než je nutné pro zachování optimálního chodu.
5. fáze: VYHOŘENÍ
A jsme tady, ve fázi vyhoření. Nejen že jsme ztratili smysl a nadšení pro danou práci, ale dokonce začínáme spekulovat nad smyslem své vlastní existence. Naše zdroje, jak psychické, tak fyzické, jsou ve velké míře vyčerpané.
Co tedy můžeme udělat pro to, abychom se vyhnuli 5. fázi, a v nejlepším případě, abychom se do žádné fáze spojené se syndromem vyhoření vůbec nedostali?
Umíš říkat ne?
I když by člověk opravdu moc chtěl, není v jeho silách zvládnout všechno, co si zamane a chopit se každé příležitosti, která se naskytne. Proto je důležité umět říkat ne! To, že odmítneš nějakou lákavou nabídku z toho důvodu, aby ses ze svého už tak nabitého kalendáře nezbláznil, není vůbec nic špatného. Najdi si čas na tento podcast, ve kterém o umění říkat ne hovoří lektorka Jitka Ševčíková.
Uklidni se
Během nabitého programu je důležité umět se zastavit a dovolit si chvíle nad ničím nepřemýšlet. Zkus si jen tak sednout a doslova tupě zírat do zdi, aniž bys neustále zahlcoval hlavu myšlenkami. Zprvu to nebude tak jednoduché, ale učení dělá mistra! Takže se neboj opakovat 10 min zírání do zdi bez přemýšlení každý den. Výsledky se určitě dostaví a možná si z této zprvu zvláštní techniky vybuduješ fajn zvyk!
Dech jako osvědčená pomůcka
Účinnou pomůckou pro uklidnění a zmírnění stresu jsou bezpochyby dechové techniky, jejichž začátky se datují do období ještě dávno před naším letopočtem. Pár řádků o určitých technikách a jejím správném praktikování si můžeš přečíst zde.
Neboj se říci o pomoc
Na ZČU funguje psychologická poradna, kterou průměrně navštíví tři až čtyři studenti za týden ze všech fakult ZČU. Dle slov paní docentky Miňhové jsou nejčastějšími problémy, které v poradně řeší, úzkostné stavy, které mohou být způsobené citovou labilitou daného jedince, náročným obdobím (před a během zkouškového období, odevzdávání seminárních prací) či přílišnou ambiciózností. Setkávají se také se stavy panické úzkosti, depresemi nebo třeba různými fobiemi. V neposlední řadě řeší osobní, rodinné i studijní problémy.
Doporučení na závěr od doc. Miňhové z Psychologické poradny ZČU:
„V první řadě studentům doporučuji, aby si dávali volno od učení a dokázali se odreagovat. Studentům především naslouchám a snažíme se společně přijít na problém. Dále využívám dýchací techniky spojené s počítáním, čímž studenti zaměstnají i kognitivní funkce, nebo Jacobsonovu progresivní metodu, která pracuje s uvolněním svalstva. Studenty učím, aby se uměli pohodlně usadit, zavřít oči, následovat svůj dech a představit si místo, kde se cítí dobře. Dokáží tak najít své místo bezpečí, kde zapomenou na své problémy a starosti. Metodu pak využívají už bez mých instrukcí i sami doma.“
Neboj se oslovit někoho, kdo je připraven ti pomoci a zná osvědčené techniky, které v celém procesu pomohou. Veškeré informace a kontakty týkající se univerzitní poradny najdeš zde.
