„Tak co budeme dnes vařit?“ ptá se maminka spíše sama sebe než svých dvou dětí. A děti také poslušně mlčí a dívají se z okýnka, jak kolem ubíhají domy a lampy a vůbec, jak se celý svět hýbe.
„Tak upečeme kuře, to se udělá samo. Rýže je hned a můžeme nastrouhat okurky na salát, co vy na to?“ odpoví si na svou otázku a děti přikývnou a sledují, jak se svět zastavuje a pak po cinknutí znovu rozjíždí, skoro jako kolotoč.
A kde že to jsme? Koho to posloucháme? Sedíme v tramvaji a nemáme zrovna sluchátka v uších, jen tak se necháváme vézt a v pohodlné náladě plné nicnedělání posloucháme všední problémy všedních lidí.
Plzeň je velké město, velká města jsou plná lidí, kteří neustále něco říkají, lidé jsou plní dojmů, dojmy pramení ze zážitků a zážitky – zážitky jsou život. Když si sedneme do plzeňské tramvaje a necháme se vézt až na konečnou, můžeme slyšet život v jeho ryzí podobě. Lidé nastupují a vystupují, někteří mlčí, ale jiní mluví, jedni zas telefonují, ale všichni do jednoho nám vypráví svůj obyčejný příběh, ze kterého v hlavách můžeme skládat mozaiku ze střípků všedního života. A můžeme tak lépe pochopit a porozumět tomu, proč jsme tady a proč jsme lidé, co nás lidmi dělá a proč se máme rádi. Já lidi rád poslouchám, a když je poslouchám, tak jim rozumím a potom je mohu mít rád. A mohu jim věřit, důvěřovat, věřit v lidství a v to, že jeho podstata je ve skutečnosti dobrá. Až si všichni lidé vyndají v tramvajích sluchátka z uší, až se všichni svezou na konečnou a poslechnou si ostatní, bude tu spousta lidí, kteří budou posluchači těch, kteří je hledají, a ti, kteří se vyzpovídají ze své všednosti, se budou cítit o mnoho lépe. Všichni dohromady tak vytvoříme dokonalé společenství obyčejných lidí.
A možná také ne, možná, že jsem příliš naivní. Ale za zkoušku to stojí, ne?
„Jasně!“ huláká mladík do telefonu. „Jasně, ale zejtra! Musím ještě dodělat… Ne, víš co, no to… Ne, to nemá cenu! Prostě zejtra!“ Rozčileně schovává mobil zpátky do kapsy a bručí si pod vousy: „Až zejtra, jako by to nestačilo říct jednou. Zejtra. Blbec jeden.“
„Miluju tě,“ říká ženský hlas.
„Miluju tě,“ na to mužský.
„Miluju tě,“ zase ženský.
„Miluju tě moc,“ na to mužský.
„Miluju tě víc,“ snaží se ho trumfnout hlas ženy, ale muž se jen tak nedá: „Já tebe nejvíc.“
„Ne, já tebe ještě víc,“ pokouší se dorovnat žena a s těmito slovy oba vystupují.
„Maruška říkala, že Janičce se udělalo špatně, a tak musela do nemocnice. Naštěstí tam dělá Petra sestru, takže si ji vzala na oddělení a mohla dostat lepší pokoj. No a Maruška říkala, že Vendulka, mladá od Petry, prý už čeká miminko s nějakým tím Adolfem nebo jak se jmenuje, má to nemožný tetování. No a víš, jak ho chtějí pojmenovat? Berenika, jestli to bude holčička. Jestli kluk, tak nevím, to mi vypadlo, ale třeba si ještě vzpomenu. Sakra, teď si opravdu nevzpomenu, jsem už bába stará. Ale Berenika, to je jméno, hrůza. Jak nějaká německá nafrfňaná princeznička…“
„Kdo je to Maruška?“ ptá se ochraptělým hlasem starý muž a dívá se z okna na ulice, které znal jinak.
Jeho žena se nadechne a pustí se do vysvětlování: „Maruška je kamarádka Boženy, tý jak prodávala v bistru na rohu u…“ Když vidí, že ji manžel neposlouchá, mává energicky rukou a brblá: „Já jsem možná bába, ale on je dědek.“ A v tramvaji se rozhostí příjemné ticho.
U synagogy nastoupili dva muži s jarmulkami a mluvili cizí řečí, zřejmě hebrejsky. Z rozhovoru však šlo vycítit, že diskutují o nějakém problému, že mají každý vlastní názor a zároveň toho druhého plně respektují, neustále si to navzájem opakují, ale zároveň vysvětlují, že ten jejich názor je lepší, protože prostě jako jediný poskytuje řešení… No zkrátka – víte, o čem mluvím. Ať jsou chlapi v hospodě anebo v tramvaji, ať mají na hlavě jarmulku nebo buřinku, stejně jsou to pořád chlapi a vědí, jak spasit svět, jen na to nemají čas, protože musí ostatním dokazovat, že mají pravdu.
Ruchu v tramvaji přibývá, protože se pomalu blížíme k univerzitě. Studenti se uvnitř shlukují a halasně si sdělují své zážitky. Není jim rozumět, člověk jen občas pochytí pár slov a útržků vět z těch mnoha hovorů. I tak se však dozvíte mnohé, zkusím vám to přeložit:
Vylili ho z matiky jenom kvůli blbýmu počítání, o který stejně vůbec nejde. Anča všem pomůže, má už hotovou semestrálku (můžete jí napsat). Franta si koupil pití v automatu, ale ten jen sežral peníze a nic mu nedal. Na studijním mu řekli, že nejsou technická podpora, údržbáři ho poslali pryč, to má jít jako za děkanem? Jeden z profesorů (jméno jsem přeslechl) byl prý s nima včera v hospodě a pak to parádně rozjel. Při implementaci abstraktních datových typů není spojová struktura vždycky nejvýhodnější. Jo a prý už brzy budou mít nový model formule! V Uchu bylo mejdlo, ale prý dobře hráli, to je důležité. A také, ty vole, Mařka včera…
A pak všichni vystoupí a tramvaj je úplně prázdná. Tramvaje už jsou takové, jednou tu není k hnutí, hluk a vedro, jindy zase naopak. Sedím v ní jen já a tramvaják, který má ale svoji kabinku, možná o mně ani neví. Projedeme pomalé kolečko podél kampusu a s jemným zaskřípáním zastavíme na konečné. Ten klidný čas mi slouží k tomu, abych si všechno srovnal v hlavě, abych pochopil, co všichni říkali a proč, abych něco načmáral do ohmataného bločku a pak se s čistou hlavou a příjemným pocitem, který se tělem rozlévá jako dobrá káva, vydal alejí po hranici kampusu zpět domů.
