Děvčátko sedělo na podlaze a oči mu kmitaly ze strany na stranu. Vidělo celý svět, ačkoliv byla již dávno tma.
Kdybychom vešli, uvidíme jen postel v rohu místnosti a pootevřené okno. Děvčátko by se hned ohlédlo a řeklo by: „Ahoj, jak se máš?“
„Ahoj,“ řekli bychom zas my, „dobře. Děkuji za optání.“
„Venku je krásně,“ řeklo by děvče a my na to: „Vždyť je už dávno tma.“
„Už je tma?“ podivilo by se a očka by mu stále beze smyslu poletovala sem a tam. „I tak je krásně. Je jasno a ještě létají motýli. A vzduch voní létem.“
To okno se nikdy nezavírá, ne docela. Aby děvčátko mohlo mít radost, že je venku hezky, aby mohlo říci, že padla rosa anebo že tráva se po dešti pěkně zazelenala, musí slyšet a cítit. Kdybychom zavřeli okno, děvče by v tu ránu osleplo, ale takhle vidí lépe než kdokoliv z nás – vidí vše, i když je venku už dávno tma.
Kde se berou barvy, ptáte se, ve světě, kde není světlo? Barvy přicházejí z míst, která my sami vidět nemůžeme, barvy jsou uvnitř nás a jsou našimi pocity i náladami. Barvy tiše a nejasně se ráno odkudsi vynoří a večer se zas ztratí.
„Červená,“ řekla maminka a položila děvčátku dlaň na okraj střechy.
Děvče se zamyslelo, naprázdno klaplo víčky a zapískalo kratičkou melodii.
„Modrá,“ zdvihla maminka jejich ruce k obloze.
Děvče opět zahvízdalo.
Tak si to opakovaly den co den, chodily loukami i po cestách, natahovaly ruce všemi směry a dotýkaly se rostlin i stromů.
Když zas byla tma a děvče sedělo na podlaze, přišel jsem za ním a ono se dívalo z okna.
„Žlutá,“ zašeptalo a ukázalo prstíkem tím směrem, kde rostou slunečnice.
Zapískal jsem krátkou melodii na znamení, že si rozumíme.
Krásně to funguje, příroda to zařídila. Ale co by to bylo za svět, kdybychom se někde nezjevili my lidé a něco nepopletli. Právě proto, že to zařídila příroda, snad funguje svět děvčátka jen a jen v přírodě. Jak vejde do města, oslepne. Je skutečně slepé, ale až v okamžiku, kdy není mezi svými stromy a květinami a když nemá své okno.
„Mami, já nevidím,“ zašeptalo zoufale v okamžiku, kdy poprvé vyšlo ze svého světa. Pevně stisklo maminčinu ruku a znejistělo.
Všechny zvuky a pachy, všechny známé pohyby světa jako by překryl temný mrak a ono se ztratilo. Člověka, na kterého se dříve z dálky usmálo, dnes zachytilo, až když byl těsně před ním. Holčička klopýtala a zděšeně uhýbala před všemi nástrahami. Neznámo a divno. A ty zvuky a vůně znamenaly barvy, které vůbec neznala. Neslyšela červenou ani žlutou, ale nějakou divnou barvu, asi jako když smícháte všechny dohromady. Nic pěkného.
„Mami,“ zeptalo se děvče, „proč lidé žijí tady?“
Maminka nevěděla, co na to říct, a tak svou holčičku tiskla k sobě a opatrně vedla ulicemi, aby se jí nic nestalo.
Děvče sedělo za zavřeným oknem a poslouchalo. Přišlo mu, že slyší víc, než když je otevřené. Jako by se mrak rozplynul a ono mohlo tak poslouchat alespoň ten pokoj, mohlo si jej pořádně prohlédnout a prozkoumat jej. A pak nezbývalo než sedět a poslouchat jen tu jedinou květinu na stole a čekat, že třeba někdy někdo přijde.
Děvče už nebylo tak malé, ale spíš nevinné. Mladé věkem, velké duší a malé srdcem. V tuto chvíli však rychle dospívalo, nabývalo těch krutých zkušeností, ze kterých se rodí skutečný život, znovu se rodilo, ale tentokrát jako skutečně slepé. A muselo se s tím smířit a srovnat, pak se muselo učit dělat všechny věci, které lidé dělají, muselo umět číst a psát a muselo vědět, kdo to byl Aristoteles a kdo Platón, muselo umět sčítat, násobit i dělit, muselo pojmenovávat živé tvory a neživé věci cizími jmény, jednat a vyjednávat, muselo samostatně uvažovat a prezentovat své názory, muselo…
Když mu z toho všeho musení bylo ouvej, sedlo si někde stranou do koutka, ukazovalo rukama kolem sebe a říkalo: „Červená.“
„Modrá.“
„Žlutá.“
A k tomu pískalo krátké melodie, až z toho byla tesklivá óda, za kterou by se nestyděl ani Beethoven. Z tmavých očí se mu přitom řinuly slzy.
Když děvče vše vědělo a vše umělo, když plynně hovořilo několika jazyky a říkalo místo skořice cynamon a tak podobně, vrátilo se domů.
Maminka plakala a objímala svou dceru a dcera také plakala, protože zas viděla a byla šťastná. Viděla. Všechny ty zvuky a vůně a barvy si vzájemně odpovídaly. Ruce okolo ní vlály a její prsty si pohrávaly se vším, co kde bylo. Dotkla se kůry jabloní a modřínů, dotkla se písku na cestě a slunečnic na záhonku a pak se konečně dotkla domku a dveří, a nakonec i svého okna, které na ni čekalo otevřené.
„Červená,“ řekla maminka se slzami v očích, když její dcera sáhla na okraj střechy.
„Modrá,“ řeklo děvče a zdvihlo své ruce k obloze.
„Proč jsi mě tam poslala, maminko?“ zeptalo se vzápětí. „K čemu mi je, že vím, kdo byl ten či onen, k čemu všechna ta jména a názvy, když tady jsem šťastná a tady je mi dobře?“
„Abys byla silná holčičko,“ řekla maminka a dál už jen mlčela a tiskla ji v náručí. Celá léta si sama přála být silnější.
Možná, že to děvče pochopilo a možná, že také ne. Bůh ví, ale to již není tak důležité, důležité je, že všechna moudra a učení jsou nám k ničemu bez umění žít a že toto umění je to nejkrásnější, i když občas trochu bolí. A také si pamatujme, že když někdo na oko nevidí, je možná lepším pozorovatelem, než my sami.
A proč? Proč že si to máte brát k srdci? Snad proto, že sami denně na chodbách míjíte nějaké takové děvče, možná chlapce, ženu, možná kohokoliv jiného. Jisté je, že vás vidí, ale trochu jinak než vy je. Jste pro ně směsicí zvuků a vůní, doteků a záchvěvů vzduchu, když projdete. Zamyslete se nad tím.
