Studentka Fakulty ekonomické Kateřina Pechová se minulý rok rozhodla vyrazit za studiem do zahraničí, a to rovnou přes půl světa do Jižní Koreje. Jak prožívala studium, učila se korejštinu a jaká je místní kuchyně? O tom všem se dočteš v dvoudílném rozhovoru.
Jaký příběh stojí za výběrem studia v Soulu?
Moje motivace byla trochu netradiční. Mám velkou zálibu v kosmetice a dříve jsem sledovala různé vlogery právě z Koreje. No a pak jsem si říkala, že když už je tak velký výběr univerzit, kam se dá v rámci Free movers vyrazit, tak proč ne zrovna do Koreje. Z vlogů se mi Soul jako město líbilo, takže jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Možnost studovat v Koreji byl původně také jedním z faktorů, proč jsem se rozhodla studovat na ZČU.
Co všechno bylo potřeba zařídit před tak velkou cestou?
Nejdřív bylo potřeba napsat CV spolu s motivačním dopisem a projít výběrovým řízením, kde
jsem byla nakonec jediná. Následně jsem podala přihlášku na Sogang University a vybrala si předměty. Nebylo možné je studovat prezenčně – vše bylo online. K tomu jsem si zapsala nějaké předměty na ZČU, jejichž vyučující mi vyšli vstříc a mohla jsem je studovat formou konzultací také online.
Jaký byl přílet do Jižní Koreje?
Dost chaotický. Hned po příletu jsem strávila asi pět hodin na letišti kvůli různým kontrolám. Pak mě čekal PCR test na přítomnost Covidu, čtrnáctidenní karanténa a po jejím absolvování ještě dva další PCR testy.
… a pak už jsi mohla začít svoje korejské dobrodružství?
Pak už jsem konečně mohla jet na kolej. To byla podle mě úplně nejlepší a nejlevnější varianta ubytování. Za tři měsíce jsem zaplatila v přepočtu asi 30 tisíc Kč za kolej, která byla přímo v kampusu v centru města.
O korejských školách je známo, že studium na nich je velmi obtížné. Je tomu tak?
Učivo a nároky na studenty samy o sobě šílené nejsou. Jde o to, že mají mezi sebou obrovskou konkurenci. Maturita pro ně představuje rovnou přijímací zkoušku na vysokou školu a neexistuje nic jako naše odvolání při nepřijetí. Tím pádem se snaží být pořád lepší a lepší než druzí. Celý den se učí a po škole chodí na dobrovolná doučování, kterých se účastní většina studentů. Nechodit do „dobrovolné školy” je tedy velkou konkurenční nevýhodou. Soul je velmi bezpečné město, takže jsem se chodila procházet i v noci a cestou jsem potkávala právě studenty vycházející z této „dobrovolné” školy. Tím ale jejich studijní den možná nekončí, nevím, jestli se třeba neučí poté ještě doma.
Co se týče učiva, přišlo mi, že se dají zkoušky složit mnohem jednodušeji než u nás. Nemají rozdělené přednášky a cvičení a na konci semestru mají jen písemné testy. Mnohem těžší, než projít, je dostat dobrou známku. Existují totiž ještě kvóty, kolik studentů může danou známku dostat. Například jenom dvacet ze sta studentů může dostat jedničku a pokud dvacet studentů bylo bodově lepší než ty, už nejlepší známku prostě nedostaneš.
Vysvětlovala jsi zahraničním kamarádům, jak to chodí u nás? Jaká byla jejich reakce?
Okamžitá panika. Nezvládli by někde říkat něco ústně. Milují, když se můžou vyjadřovat na papíře a nechtějí podstupovat strach při debatě s vyučujícím. Tím pádem ale nemají žádnou průpravu na konfrontaci s člověkem. Ta pro ně představuje největší hrůzu.
Na studijním výjezdu se vždy vyplatí snažit se naučit alespoň základní fráze místního jazyka. Některé jazyky jsou pro nás jednodušší k naučení, korejština ale mezi ně, alespoň z mého laického úsudku,- nepatří. Jak ses popasovala s korejštinou ty?
Univerzita nabízela zpoplatněný večerní online kurz základů korejštiny. Chodila na něj moje spolubydlící, takže jsem měla možnost nahlédnout, co se vyučuje. Na konci kurzu se uměla představit, vyjmenovat čísla a nějaké slovesné časy. Progres v učení jazyka nebyl ale určitě nijak závratný, protože hodně opakovali. To je ale problém skupinové výuky – někdo se učí, někdo ne. V nabídce byl také intenzivní kurz, který byl ale už opravdu drahý a hlásili se na něj především studenti koreanistiky. Mimo to jsem si všimla široké nabídky soukromé výuky.
Učit se sám ale není tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Korejština se dá z poslechu rychle
pochytit, takže já zvládala takový ten základ jako pozdravit, objednat si jídlo, zeptat se, kolik co stojí. Na Korejcích je vtipné to, že pokud řekneš slovo v korejštině, automaticky si myslí, že korejsky mluvíš. A takový vodopád korejských slov do angličtiny už nepřeklopíš.
Jak je to s korejským písmem? Existují v Soulu také nápisy v latince, nebo jsi byla ze začátku úplně ztracená?
V latince tam není napsáno v podstatě nic, jen číslice používají arabské jako my. Texty v latince lze najít snad jen v restauracích se západním jídlem. Na druhou stranu, jejich abeceda (Hangul) je poměrně jednoduchá na naučení. Je totiž mnohem kratší a například spojení dvou čárek v ní znamená jedno písmeno. Celý znak znamená jedno celé slovo. Přečíst ji tedy není těžké a dá se to naučit i za den. Korejština má jednodušší písmo, o to ale zase těžší gramatiku.
Co českého ti v Koreji nejvíc chybělo?
Korejské podniky (včetně menzy) nejsou přizpůsobené lidem, kteří mají omezení v potravinách. Já mám celiakii, takže nemůžu jíst lepek. Všechna jídla se tam skládají z rýže, těstovin, pečiva, nakládané zeleniny, pálivých omáček a něčeho smaženého v těstíčku z mouky. Takže jsem často skončila na suché rýži. Rodiče mi dokonce posílali balíček s bezlepkovým chlebem. Pak mi určitě chyběla naše rozmanitost ve výběru ovoce a zeleniny. To je tam docela drahé. Já jsem jedla neustále okurku, protože Korejcům asi nechutná, takže je levnější. Kořenová zelenina tam skoro neexistuje.
Dá se na jídle nějak ušetřit?
Pokud člověk kupuje západní potraviny, tak určitě ne. Klasická korejská jídla, jako je pálivá rýže, instantní nudle apod., vyjdou poměrně levně.
Nyní se vrátíme zpátky k Soulu. Jaký dojem v tobě tohle město vyvolávalo?
Je to velmi kontrastní město. Jedna čtvrť vypadá vybydleně, v druhé jsou supermoderní domy. Není zde moc místa, aby se tu mohli všichni naskládat. Dle počtu obyvatel by se ale do Soulu vešla celá Česká republika. Naopak vesničky jsou čistě rýžové plantáže.
Lze finančně zvládnout roční studium v Jižní Koreji?
Já jsem dostala standardně grant, plus jsem měla našetřených svých přibližně 40 tisíc. Grant byl v přepočtu asi 15 tisíc na měsíc, což jsem dostala jednorázově vždy na začátku semestru. To mi stačilo na letenku a ubytování, druhý semestr už jsem byla závislá na rodičích. Měla jsem nějaké hodiny korejštiny, plus bylo třeba sjednat si také pojištění a telefonní plán, takže peníze mizely velmi rychle. Co se týče letenky, ta mě stála asi 10 tisíc s přestupem v katarském Dauhá.
Co pro tebe takhle zkušenost znamenala?
Byla to velká průprava k tomu, aby člověk věřil sám sobě, věděl, že co si nezařídí, to nebude. Také, aby byl schopen trávit čas sám se sebou a mít se rád. Zajímavou zkušeností bylo také vyzkoušet si, jaké je to být menšinou v cizí zemi.
Jako student bych se do Koreje už nevrátila. Byla to opravdu hodně intenzivní zkušenost – růžový obláček, na kterém jsem si plula na začátku postupem času zmizel. Důležité pro mě bylo, že jsem odjela na delší dobu. Pokud chceš jet na výjezd někam daleko, určitě bych doporučila to samé. V nové destinaci je hodně věcí, které dělat a objevovat a jakmile je člověk prozkoumá, je čas odjet. Zůstane tak vlastně jen jako turista. Jakmile v cizině strávíš delší dobu, zjistíš, jaká je skutečná realita toho místa. Studenti, kteří odjeli po prvním semestru, odjížděli s pocity euforie z pobytu v Koreji. Já jsem odjížděla s tím, že se konečně po dlouhém roce vracím domů.
