Budoucí učitelka, trenérka a účastnice Olympijských her v Tokiu 2021. Jak náročná byla cesta pod pět kruhů, jak se cítí při závodech svých svěřenců a co se Marii Horáčkové na lukostřelbě vlastně líbí?
Jak by ses představila někomu, kdo tě vůbec nezná?
Jsem Marie Horáčková, která vede obyčejně neobyčejný život, studuju a zároveň závodně střílím z luku. Lukostřelba u mě odmalička byla na prvním místě. Myslím, že jsem přátelský a usměvavý člověk. Jsem otevřená novým věcem a příležitostem.
Co studuješ?
Studuji 2. ročník na Fakultě pedagogické ZČU, obor Tělesná výchova a sport. Vždy mě bavila práce s dětmi a i v budoucnu bych se chtěla takové práci věnovat. Uvědomuji si, jak je vzdělání v tomto směru důležité. Navíc sport je mi velice blízký. Vyzkoušela jsem si také studium na Fakultě aplikovaných věd, ale zjistila jsem, že tudy cesta nevede.
Jak ses k lukostřelbě dostala?
Jednoduše, celá rodina dělá lukostřelbu. Táta založil klub v Plzni, byl reprezentantem a je lukostřelecký trenér. V pěti letech jsem dostala svůj první luk a dá se říct, že jsem na střelnici vyrostla, jelikož jsme zde s rodiči strávili spoustu času. Lukostřelba mi šla odmalička, vyhrávala jsem Mistrovství České republiky už od kategorie žactva, na přelomu dorosteneckého věku jsem se dostala do Sportovního centra mládeže a rok na to jsem se stala členkou reprezentace.
Je pro tebe těžké skloubit školu a lukostřelbu?
Vzhledem k tomu, že jsem ve 2. ročníku, tak rok a půl jsem měla školu distančně. Na jednu stranu to je fajn, jelikož nemusím řešit absence, protože v hodně předmětech je zápočtovým požadavkem docházka. Nejhorší období je na přelomu května a června, kdy se všechno ve škole nahromadí a já většinou v této době mám vrchol sezóny. Celkově je to nabité, ale dá se to zvládnout, je důležité si v hlavě dobře nastavit priority. Dost často ráda odjedu na nějaký z kurzů Centra tělesné výchovy a sportu FPE, kde si mohu vyzkoušet jiné sporty a pohyby, což je pro mou přípravu také velké plus.
Myslíš, že bys mohla nějak ve zkratce vysvětlit, jaké jsou v lukostřelbě kategorie?
Rozlišujeme terčovou, terénní a halovou lukostřelbu. Terčová lukostřelba je olympijská disciplína, tam se střílí z reflexního luku na 70 m, terč má průměr 122 cm a rozlišují se dvě kategorie – muži a ženy. Terénní lukostřelba je neolympijskou disciplínou, která se objevuje na světových hrách. Střelec obchází 24 rozestavěných terčů v lese nebo v parku a střílí na ně z různých terénních podmínek – z kopce, do kopce, přes vodu… A halová lukostřelba je terčová lukostřelba s tím rozdílem, že střílíme v hale.
Čemu se věnuješ konkrétně ty?
Terčové lukostřelbě, reflexní luk, kategorie ženy.
Jak probíhala tvá příprava v době koronaviru?
Odjeli jsme na tři týdny na soustředění na Tenerife, kde jsme trénovali. Na Vánoce jsme se vrátili a v tomto období vrcholila má kondiční příprava. Od ledna jsem mohla chodit normálně trénovat jako profesionál. V únoru jsme jeli do Antalye, kde jsme museli doladit luk. Takové ladění luku je poměrně velká alchymie. Musí se dodržet spousta zákonitostí, existují různé typy ramen a šípů od spousty výrobců. Nelze naladit univerzální luk, každému totiž vyhovuje něco jiného, takže celý proces chvilku trvá.
Jaké jsou tvé největší úspěchy?
V roce 2016 jsem získala 4. místo na Mistrovství Evropy juniorů, poté jsem v roce 2019 obsadila 17. místo v závodě Světového poháru. Od doby, co střílím za ženy, jsem 5x za sebou v řadě vyhrála titul mistryně republiky. Myslím si, že mám zatím docela smůlu, jelikož mi mládežnická olympiáda nebo LOH v Riu utekly o 1 až 3 šípy.
Co se ti na lukostřelbě nejvíce líbí?
Lukostřelba vytváří takovou mojí realitu, kdykoliv mi není dobře, na střelnici to ze mě všechno opadne a odejde pryč. Dále se mi líbí, jak se díky ní učím disciplíně i v běžném životě. Samozřejmě nemohu zapomenout na pocit z výstřelu, ten je nenahraditelný.
Jsi trenérkou lukostřelby a mě by zajímalo, jestli je pro tebe náročnější závodit sama za sebe nebo sledovat, jak závodí tvoji svěřenci?
To se nedá srovnávat. Když závodím sama za sebe, je to úplně jiné psychické nastavení, výsledek si vytvářím já sama a za vše můžu. Když střílí děti, tak se jim jenom snažím pomoc, oni tvoří ten výsledek. Je pravda, že minulý rok jsem měla svou svěřenkyni na Mistrovství ČR a věděla jsem, že potřebuje střelit 10. V momentě, kdy se jí to povedlo, jsem měla srdce až v krku a bylo to skvělé.
Tvůj poslední kvalifikační turnaj pro LOH byl úspěšný. Jaké byly bezprostřední pocity po tom, co jsi zjistila, že letenku do Tokia máš v kapse?
V první moment nastoupily neskutečné endorfiny z toho, že jsem to zvládla. Určitě jsem cítila obrovskou radost, ale vlastně ani nevím, jak ty pocity popsat. Celá ta situace pro mě byla úplně nová.
V čem byly tyto závody jiné, když si věděla, že je to poslední šance, jak si místo na LOH zajistit?
Na těchto závodech jsem konečně dokázala prodat to, na čem jsem letos nejvíce pracovala, a to na mojí psychice. Z každého závodu jsem si vždy něco odnesla a po té psychické stránce se posouvala. Teď si všechno tak hezky sedlo, uměla jsem pracovat s hlavou a udržet nervy na uzdě. Věděla jsem, že po fyzické stránce jsem připravená, pak už jsem jen musela věřit sama sobě a tomu, proč tam vlastně jsem.
S jakými očekáváními do Tokia pojedeš?
V kvalifikační části si chci nastřílet to, co umím a snad by to mohlo stačit i na fajn umístění a vstup do eliminací, kde bych chtěla projít do 2. kola. Určitě to nebude jednoduché, uvidíme, co se na místě nakonec semele.
Jak bys cestu na LOH popsala? Co všechno si obětovala?
Popsala bych to jako několikaletou cestu, která odstartovala od LOH v Riu, kde se mi o kousek nepovedlo splnit limit. Jde o cestu, kde jsem strávila několik hodin, dnů a let na střelnici. Když to má však člověk rád, tak mu ani nepřijde, kolik času pro to obětuje.
