Studentské otazníky
Blog, Život na ZČU

Když spisovatelé nemyslí dopředu aneb zkoušky

Image
To jsem vám tak jednou četl takovou povídku. Ne takovou, hloupá byla. Byla hloupá, protože jsem kvůli ní neudělal zkoušku. Proč? Nebylo to proto, že bych četl a ztrácel čas, bylo to kvůli obsahu, kvůli poselství, které ta povídka nesla na své zpropadeně křivé páteři!

Dost těch řečí kolem, raději vám řeknu, co chci: Nevěřte spisovatelům. Oni to možná myslí dobře, ale nevěřte jim. Jsou to spisovatelé, vymýšlí si. Kdo si vymýšlí, ten lže a kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe. Tak – a víte to.

Já se kvůli tomu pisálkovi dohrabal do pekla také. Ono je totiž jen maličký krůček mezi lhaním a nalháváním si. Poslechněte si, jak k tomu došlo.

Ten člověk básnil o studentovi, který o sobě ve strachu snad až příliš pochyboval. Dopodrobna nám vylíčil tu hrůzu v duši a srdci a guláš v hlavě v té chvíli, kdy student seděl na chodbě a čekal. Po chvilce čtení byste se skutečně báli jít studovat na vysokou školu, protože tato část povídky připomínala horor, při kterém se nejdřív skrčíte, pak vám začnou cvakat zuby, když dvakrát blikne lampička, vlezete pod peřinu, dvě noci nemůžete spát a budíte se vlastními výkřiky.

Vypadalo to asi takto:

Hlavou se mu v předtuše zlé budoucnosti promítaly děsivé obrazy. S každým zlovolným vrznutím dveří se jeho srdce rozbušilo, cítil je tepat ve spáncích a po chvíli na ně musel položit prsty ze strachu, že mu puknou cévy a všechna jeho krev se vylije ven. Temný les sedadel kolem barevně pulsoval ve zběsilém rytmu srdce, který cítil až v konečcích chvějících se prstů. Tak nějak si vždy představoval panické záchvaty narkomanů…

Vůbec se tomu textu nedovedu přiblížit, ale zhruba tak to pokračovalo ještě nějaké dvě strany, následoval podrobný a neméně strašný popis cesty do místnosti, kde seděla děsivá obluda, ale myslím, že ani neměla obličej, za to však spoustu chapadel, sliz a tak podobně. Prostě hrůza. Pak následoval poslední odstavec, ve kterém se obluda začala ptát a student odpovídal a čím víc se obluda ptala, tím víc student zjišťoval, že vlastně všechno ví a všechno zná, že vlastně nemá vůbec žádný problém a stejně jako když čert začne dělat dobré skutky i obluda se začala měnit v člověka, až se z ní nakonec vyloupla docela milá paní, která řekla: „Nabízím za jedna. Souhlasíte?“

Nu vkus ten autor skutečně neměl. Takový slizký a ulepený hollywoodský happyend. Když už chce psát hrůzy, ať to i špatně skončí! A když si nemůže odpustit to cukříčkování na konci, měl by tomu přizpůsobit i začátek, mělo by tam vystupovat nějaké děvče a zlomené srdce a tak dále, znáte přece romantické filmy. Co my si takto z jeho povídky odneseme? Že to všechno vždycky dobře dopadne.

Opakuji to proto ještě jednou: Nevěřte spisovatelům. Oni to možná myslí dobře, ale nevěřte jim. Jsou to spisovatelé.

Pár dní na to jsem seděl na chodbě a čekal. Všichni kolem mě měli nosy zabořené v sešitech a na poslední chvíli hltali alespoň nějaké zbytky moudrosti knih. Já ne, já byl klidný. Nohy jsem si zkřížil a rozhlížel se kolem. Venku svítilo slunce, bylo krásně. Sluneční paprsky se lámaly v oknech a ti šprtající se chudáci museli mhouřit oči, které vyděšeně kmitaly ze strany na stranu a četly křivolaké řádky. Ti lidé byli vyděšení. Já ne, já byl klidný.

Pak nadešel můj čas a já klidně vešel do místnosti, protože jsem si po zkušenosti z povídky byl jistý tím, že se brzy mé nadpřirozené vědění vynoří ze skrytých koutů paměti, že se mi rozbřeskne v hlavě a že si s tou docela milou paní, která seděla naproti mně, pěkně popovídáme.

Milá paní se začala ptát a já blekotat. Čím více se ptala, tím více jsem zjišťoval, že nevím nic a má moudrost je zřejmě zamčená v komnatě, ke které nemám klíč. Paní postupně ztrácela tvar a obličej, zpod šatů jí vyrašila chapadla, která se ke mně záludně plazila, ohmatávala mi krk a rdousila mě a ve chvíli, kdy obluda zachrčela: „Ven!“, vyletěl jsem s vypoulenýma očima a šťastný, že jsem pryč, zpět na chodbu.

Teprve tam mi došel ten hrozný omyl. Ten pisálek přece jen až tak nelhal, on mluvil pravdu, protože všichni ti ustrašení, co se poctivě báli, nakonec skutečně odešli jako vítězové. Jenže on už autor nemyslel na to, co svou povídkou může způsobit, co nám vtlouká do hlav, protože ať chcete nebo ne, vše, co si kdy přečtete, ve vás zanechá nějakou stopu, zůstane skryté ve vašem podvědomí a odtamtud to pak vylézá na boží světlo v situacích, které ne vždy musí být zrovna vhodné. Vše, co si přečteme, nás utváří, hněte naši osobnost a vytváří nové kombinace našich myšlenek. Autor by na to měl pomyslet před tím, než něco vypustí do světa, autor by měl znát svou zodpovědnost.

A co z toho plyne pro nás? Tak snad abychom ze zkoušek měli respekt a připravili se na ně dle svých možností, ale co vám to tu budu povídat, vždyť to vlastně každý víme, to náročné je to skutečně vykonat. Důležité však je pečlivě dbát na výběr své četby. Nemůžeme vždy spoléhat na uvědomělost spisovatelů, nakladatelů, distributorů a podobných panáčků, musíme se naučit, že i my sami neseme jistý díl zodpovědnosti – za sebe. Ze všech stran do nás hustí, že informace převzaté z internetu musíme vhodně filtrovat a bůh ví co ještě s nimi dělat, ale že i v knihách se může skrývat nebezpečí, na to nás už nikdo neupozorní. A proto se teď i vy sami koukněte do svého svědomí – co špatného jste kdy četli? A už jste na to doplatili? Ne? Tak ono to ještě přijde, nebojte se. 

Pokračujte ve čtení