Svět je nějaký. Je utvářený těmi, kdo mu vládnou, a to jsme my lidé. Nevím, jestli mu vládneme správně – určitě ne. To nedokáže nikdo, natož když mu vládneme všichni dohromady. Žádný vládní režim dosud nenašel dokonalost, rovnováhu, ani nic podobného.
Svět tedy není dokonalý. Je jasné, že se s tím pojí touha mnoha lidí ho zlepšit. Jenže každý z nás je jiný, vidí problémy jinde, případně je vidí všechny, ale jako ten nejzásadnější zvolí ten, který ohrožuje přímo jeho či se jakýmkoliv způsobem pojí s jeho životní filosofií nebo jak to nazvat. Nu a tak zde máme mnoho návrhů, jak ten náš svět vylepšit, pomoci mu, jak ho uzdravit, když jsme ho tak zpustošili.
Není možné to pobrat všechno najednou, všemu porozumět, na všechno pohlédnout ze všech stran, zvážit klady a zápory a pak soudit. A své soudy bychom vůbec měli nechat stranou, protože jsme jen jedni z mnoha spoluvládců, kteří se na utváření světa podílejí. Přesně proto třídíme odpady a na tom jsme se vesměs shodli, děláme to všichni a říkáme si, že je díky nám ten svět zas o trošku lepší. Možná, napadlo někoho, by bylo lepší těch odpadů méně produkovat, ale to už se zas tolik neujalo, to je namáhavé a možná trochu nepraktické pro velké firmy, ale bůh ví přesně proč, vždyť ještě před pár lety to šlo.
Nejsme tu ale od toho, abychom do sebe navzájem rýpali, že jsme pohodlní a vlastně tak trochu špatní. Nechtěl jsem říct, že si tříděním odpadů jen čistíme vlastní svědomí, chtěl jsem vám ukázat, že na něčem se shodneme všichni vládci zároveň. Ale pak jsou věci, na kterých se neshodneme – třeba jídlo. Vždyť i láska prochází žaludkem a je pravda, že do té by nám ale opravdu nikdo kecat neměl!
Takže jídlo. Co je s ním za problém? S jídlem jako takovým vůbec nic. Ale když zrovna nejsme ve válce, doba je přívětivá a my bohatí, napadají nás ony spásné myšlenky. Mezi ostatními prastará filozofie nepojídání zvířat jakožto našich živých druhů jde dnes ruku v ruce s mladším bráškou nepojídání zvířat kvůli oxidu uhličitému. Jsme nenažraní, spořádáme jich hromadu, a když krávy prdí, dělají se nám díry v obloze. Tito lidé se upřímně snaží zachránit naši planetu.
Pak jsou tu další, kteří zas věří, že je pro nás ze všeho nejlepší nejíst žádné ty cukry, lepky a podobné věci, které akorát ucpávají organismus, zhoršují kvalitu našeho života a snad jej i zkracují. No ti jsou také hodní, chtějí, abychom se měli lépe, chtějí, abychom déle žili a déle milovali, abychom byli i ve stáří ve formě (a to by se mělo líbit i státu, vždyť by se mohl šoupnout důchodový věk). Jenže když nejíte všechny tyhle věci, zbývá vám zejména zelenina a maso – výživná strava, nic proti tomu nemám, ale s těmi prvními si asi ruku nepodají. A tak snaha jedněch je zmařena jinými.
A tak bychom mohli jít dál a dál třeba přes vyznavače a nepřátele rychlého občerstvení až k samotnému jádru – k obrovským obchodním řetězcům cílícím na nás své reklamy. A pak by se někdo zvedl a namítl: „Vždyť krávy nám také dávají mléko a my z něj mícháme jogurty a tvarohy a v koutě nám zrají sýry, vždyť z obilí pečeme chleba – ten dar boží. Vždyť z cukrové řepy jsou dorty na narozeniny a cukroví na Vánoce. Vždyť ode všeho trochu potřebujeme, příroda nás tak stvořila a to je ta nejvyšší autorita, které bychom si měli vážit.“ V tu chvíli ale zřejmě zapomněl právě na ty díry v obloze.
Ale dost těch hádek a postrkování. Je krásné, že většina z nás se snaží seč může, aby byl svět lepší. Zároveň je vždy kolem něj spousta jiných lidí, kteří svým snažením tu snahu zabíjejí, a je tudíž marná. Ano, dává člověku příjemný pocit užitečnosti, ale žádný globální dopad nemá, protože buď se na něčem všichni shodneme, anebo každý budeme dělat své, ale bude to dost možná k ničemu. Ale možná že také ne tak docela, protože náš život to bude dělat lepším, šťastnějším.
To se mi to kecá, když nic nenavrhnu, viďte? A ono to tak většinou bývá – máme plnou pusu řečí, ale řešení docházejí. Není se co divit, vždyť řešení přinášejí velké potíže i bolest. A práci, hodně práce. Tomu všemu se vyhýbáme, ale často si to ani neuvědomujeme, jen si stěžujeme na jiné nápady, výmysly, řešení a tak dále. Mohli bychom říct, že podněty ke zlepšení a zamyšlení jsou důležité a ano, to jsou. Ale kde je hranice mezi podnětem a kibicováním? Snad záleží na tónu hlasu, snad na intenzitě našich připomínek, jistě i na každém z nás, jak je ješitný, jak kritiku přijímá.
Navzdory tomu všemu zde však zůstává fakt, že řečí máme kolem sebe mnohem víc a skutek utek. Možná by bylo uctivější k těm, kteří se snaží, svou pusu občas zavřít, možná, že bychom se pak na druhou stranu nikdy nikam neposunuli. Protože právě z davu nespokojených povstávají ti, kdo mají sílu měnit. Avšak není jich dnes méně než dřív? Nevím, ale samotného by mě to zajímalo.
Nechci se však zařadit mezi ty, které jsem trochu hanil. Alespoň nějaké malé řešení bych nadhodit měl. Co kdybychom si tedy toho jídla prostě kupovali méně? A vařili jen tolik, kolik sníme, a jedli jen tolik, kolik máme hladu. To přece není tak těžké a v ničem nás to neomezí. Nemohla by to být myšlenka, kterou by mohla přijmout celá společnost stejně tak, jako přijala barevné popelnice? Snad ano, vždyť nikomu nic nebere, není radikální, je pro všechny. A v okamžiku, kdy je pro všechny, možná z toho světa zachrání o něco víc.
