Ptáš se, může kdokoliv začít hrát na hudební nástroj?„Ano.“ – Mohandas Karamchand Gandhi
Spousta z nás začala během covidu hrát na hudební nástroj. Je to skvělá zábava na volné chvíle. Hraní rozvíjí motoriku, rytmus, zmírňuje stres (pokud se zrovna neučíš Petrucciho) a je to současně i hlavní prvek muzikoterapie. Tento druh terapie má mnoho různých využití, jako třeba při práci s dětmi s poruchami autistického spektra nebo při cvičení jemné motoriky.
Co ale dělat, když jsi začal a najednou už nevíš co dál? Neboj, sám jsem taky začínal na kytaru jako samouk (a na zpěv vlastně taky; i na klávesy, foukací harmoniku…) a dám ti teď nějaké tipy.
Tip číslo jedna:
Najdi si informace o vybraném nástroji. Když hraju na kytaru, potřebuju vědět, jaké má struny, co jsou pražce, jak tam fungují intervaly, jak se hrají akordy, apod. Když hraju na klavír, měl bych vědět, proč jsou některé klávesy černé, proč se vždycky po sedmi bílých opakují a tak dále. Když foukám na harmoniku, měl bych znát, jaké tóny jsou na nádechy a výdechy nebo jak a kde se dělají bendy (v češtině „prohyby“, ale jak na kytaře, tak na harmonice se toto slovo nepřekládá). Divil by ses, jak je základní znalost nástroje překvapivě podceňovaná kategorie vzdělávání, hlavně u samouků.
Tip číslo dva:
Požádej svého kamaráda hudebníka o radu (máš-li takového…). Popros ho, ať na to s tebou občas sedne. I když kamarád neumí nebo nechce učit, můžeš mu třeba poslat nějaké výukové video na YouTube a on ti řekne: „Ano, ty prstoklady jsou v klidu. Z toho se uč.“ nebo třeba „Fuj, wtf, ne!“. Kdybych dostal korunu za každý případ, kdy mi student přišel na hodinu, měl naprosto špatný prstoklad a argumentoval tím, že „ta paní na jůtůb to hrála takhle“, tak bych měl minimálně deset korun. Což není moc, ale stejně je zvláštní, že se to stalo tolikrát.
Tip číslo tři:
Neboj se hrát nahlas. Nemyslím tím „kup si bicí a jdi vybombit toho souseda, co má doma to blbý štěkadlo“. Spousta začínajících hudebníků se bojí, že je někdo uslyší, a proto hrají potichu. Nenapadá mě jediný nástroj, kde tohle nezkazí techniku. Kytaristi nebudou mít správný úder (přesně tenhle problém jsem sám na začátku řešil), dechaři nebudou správně dýchat a nebudou umět tón dechem podepřít a hráči na varhany… no, tam se to asi úplně ztlumit nedá. Když jsme u toho, věděl jsi, že klavír je strunný nástroj, ale varhany dechový?
Tip číslo čtyři:
Poslouchej hudbu. Když se chceš naučit písničku, poslechni si ji napřed desetkrát. A pokud chceš být ještě o level výš, tak se zkus učit jenom podle ucha. Je to vážně těžký, ze začátku to vůbec nejde, ale budeš to pak umět naprosto perfektně a budeš lepší než tak 80% dnešních hudebníků, kteří tohle neumí.
Tip číslo pět:
Rozhodni se, co od té hry na nástroj vlastně chceš a stanov si cíl. Chceš si jen tak hrát svoje oblíbené písničky u táboráku a zpívat si? Pak asi nepotřebuješ umět tak dobře noty a stačí ti pár základních akordů bez nadstaveb. Chceš hrát v orchestru? Potřebuješ mít velmi dobrou techniku a znát noty. Chceš improvizovat s kamarády a psát songy v kapelách? Tak to chce umět teorii, ale zase můžeš oželet třeba právě ty noty. Když budu hrát na kytaru, chci hrát český folk, blues, rock, gypsy swing…? Stanov si prozatímní cíl a jdi tím směrem. Bude to pro tebe rozhodně zábavnější a přínosnější.
Tip číslo šest:
Tím trochu navážu – hlavně ať je to zábava! Můžu se tady dál rozepisovat, jak je dalších tisíc věcí důležitých, ale v jádru je úplně jedno, jakou máš techniku, jestli jsi dobrý, jestli umíš psát písničky nebo jestli umíš hrát zubama jako Hendrix a neříznout se při tom do dásně (z vlastní zkušenosti: neumím). Musí tě to hlavně bavit. Samozřejmě, když chceš hrát dobře, musíš si sednout a hodinu se nudit s metronomem u stupnic, ale nemá cenu se nutit do něčeho, pokud tě to opravdu nebaví a neposouvá tě to blíž k tomu, co chceš.
Bonusový tip:
A vidíš, jak jsme se tím krásně dostali k dalšímu tipu! Metronom. Používej ho. Pokud máš dobrý rytmus a chceš si hrát jen tak bez dalších nástrojů, pohoda, ale pokud zrychluješ, tak tě u Slavíků z Madridu v trojnásobném tempu brzy někdo popálí špekáčkem. Takže, nastav tempo a cvič pomalu. Když něco nehraje, zpomal.
Ještě poslední dvě věci a pak vás pustím domů o pět minut dřív.
Nepodceňuj teorii
Vracím se k tipu číslo pět – rozhodni se, jestli se chceš učit teorii. Teorie je super (ne teda ta ZUŠková, ale ta praktická) a děsně ti pomůže, když budeš chtít psát svoje věci, improvizovat nebo se v kapele dorozumět. Každý nástroj potřebuje trochu jinou stránku teorie, jinou formu. Pokud se ale chceš naučit nějaké základy docela neinvazivním a zábavným způsobem, tak doporučuji zavítat na YouTube, třeba na kanál 12tone, který dost lidskou formou v angličtině rozebírá různé písničky a koncepty a ještě u toho vesele kreslí. Najdeš tam ovšem i spoustu dalších videí o teorii, které pokryjí víceméně všechno.
Už ne jen samohudebník
A úplně poslední rada: Zamysli se, jestli nechceš začít chodit k nějakému učiteli. Mnoho lidí třeba neví, že do ZUŠky se můžeš přihlásit víceméně v jakémkoliv věku (a co jsem se ptal přátel, kteří v ZUŠkách učí, tak je naopak dospělý žák příjemná změna). Pokud si nejsi jistý, jestli by tě vzali, tak na začátku pololetí do nějaké ZUŠ zajdi a prostě se zeptej. Případně také můžeš zkusit nějakého soukromého učitele, který tě sice vyjde o dost dráž (většinou okolo 250-400 Kč/h; můj soukromý na kytaru si bral třeba 330 Kč), ale zato tě to, pokud je dobrý, neskutečně moc naučí a posune.
Sice jsem za svou hudební kariéru potkal už dost hudebních elitářů, ale věř mi, že naprostá většina muzikantů je jenom ráda, když se nástroje chopí někdo nový. Takže se rozhodně neboj začít, neboj se o tom říct kamarádům, hrát s nimi, udělat si kapelu, odehrát pár koncertů, nahrát CÉDéčko a pak vymyslet nový hudební žánr, protože post-grunge new wave shoegaze je na tebe moc málo alternativní.
A kdyby tě zajímalo, co je to ta „tritónová příbuznost“ v názvu, tak se jedná o vztah dvou dominantních septakordů vzdálených o zvětšenou kvartu (nebo zmenšenou kvintu), které mají dva ze čtyř tónů společné. Nemáš zač.
