Studentské otazníky
Blog, Tipy & triky

Deprese

Image

Představte si nekonečný temný a hustý les. Ne, les je moc živý, moc příjemný a přívětivý. Představte si radši štěrkové pole – dlouhé, úplně nekonečné, rozpálené výhní, která pálí i mrazí zároveň, představte si ostré úlomky kamení, po kterých jdete bosýma nohama, ale ty vás nebolí. Každé došlápnutí nerozdírá chodila, ale mysl, duši, každé došlápnutí do ní ostrou šedivou hranou reje šrám, ne hluboký, ale bolestný. A vy nemáte slzy, nemůžete plakat. Nemáte hlas, nemůžete křičet. Máte jen mysl, pošramocenou a pochroumanou, máte jen oči, abyste viděli tu spoušť, a uši, abyste slyšeli to nekonečné ticho. Máte hrůzu a strach a děs, ale jdete dál, pořád dál, protože asi musíte, jen asi, nejste si jisti, ale jdete, jde to tak nějak samo, samo to zběsile pádí po těch šutrech, které vás bodají a vyřezávají vzpomínky na pěkné dny.

A představte si, že to není jen to pole štěrku někde na obzoru splývající s šedivou oblohou, která se valí zpět na vás jako peřina, aby vás udusila. Ještě tam vyrůstají železobetonové sloupy, takové ty nahlodané časem s odlupky a vydrolenými dírami, v nichž lze spatřit ocelové pruty. Tu a tam se nějaký kus odloupne a spadne, duní a hřmí jako při bouři, ten zvuk se rozléhá jako v kostele a zní jako bubny před popravou. Ale nefouká, nefouká, nic se ani nepohne, nic se nestane, slunce nevyjde, mrak ho nezakryje, vůbec nic. Jen bolest a ošklivost, skutečná ošklivost, která lidského ducha zbavuje naděje. Ano, naděje. To je to, co tu také není.

Znáte ten pocit, kdy před vámi leží spousta práce? Množství úkolů, které musíte splnit, seznam povinností, potřebného zařizování a podobných věcí? Určitě ano, kdo z nás by jej neznal. A je přirozené nechat ten seznam, aby se samovolně prodlužoval, protože člověk je od přírody tvor líný a pohodlný. Avšak roste v nás i ten pocit nevole a nepříjemné touhy seznam zkrátit, která se však brzy stává nemožnou, jelikož jedna jediná položka na tom dlouhém papíru neznamená skoro nic, takže i naše práce zdá se být rázem zbytečnou a naše chuť začít dobu zkracování zase rychle zalézá do temných koutů svědomí. Vím, že víte, víme všichni, nebo alespoň většina z nás. Najdou se pilní lidé, možná dokonce častěji, než si myslím, ale tak nějak tuším, že všichni máme s podobným seznamem alespoň malé zkušenosti.

V tom případě přichází další představa – kráčíte tím betonovým lesem, který se sám hroutí do sebe, ale přesto nikdy nezaniká. Na každém sloupu je vyrytý tupým nožem jeden úkol. Jeden jediný úkol, při jehož tesání ostří ničeného nože drásavě skřípalo. Jenže těch sloupů, jak už jsme se zmínili, je nekonečno. A tak míjíte jeden úkol za druhým a víte, že ani jeden z nich splnit nemůžete, nemáte čas, protože musíte jít dál, musíte si nejdříve přečíst všechny, protože možná je nějaký z nich důležitější, ale postupně zjišťujete, že jsou důležité všechny, že nesplnit jen jeden jediný znamená temné vyhlídky, a tak se zastavujete a přemýšlíte, co dál. A pak se vám točí hlava, protože když se rozhlížíte, vidíte jen ty nesplnitelné úkoly, jejichž děsivé výhrůžky berou člověku sílu, sílu na cokoliv. Nezbývá než čekat, až nějaká síla přijde, ale ten pohled a beznaděj ji z vás vysává čím dál tím rychleji, až dokážete jen ležet a sípavě vydechovat vzduch hvízdající na ostrých špičkách kamení.

Tak to je prosím pěkně deprese. Je to temné čekání na něco, co nemůže přijít už ze své podstaty, čekání bez naděje, čekání tupé a nesmyslné asi jako čekání na Godota. Čekání, které nemá světlé východisko, čekání, z něhož se nemůžete vysvobodit, nebo se vám to tak alespoň jeví. A tak nezbývá, než jen ležet a snažit se usnout, strádat a drásat vlastní mysl těžkým protivenstvím, jen abyste, proboha, konečně získali tu kouzelnou vodu, která vám vlije do žil krev. A přijde? Přijde vůbec něco? Konec? Mohl by… Ale kdy? A jak? Bože… svou pouť nikdy neskončíte, vaše krev nezůstává na zemi, ale vylévá se vám do mysli, aby ji celou zalepila a zaslepila, utopila v bolesti a svědomí a vědomí vlastní malosti a bezcennosti, v uvědomění života, který se proti vám spikl, světa, který zbrojí a táhne do války, války velmi nevyrovnané, protože vy stojíte proti němu.

Deprese není gauč a malá místnost přehlédnutelná jedním pohledem, je to svět mnohem větší než ten náš, svět nekonečný, rozprostírající se na všechny strany. Svět, kde barvy má jen zlo a jinak nic, svět, kde je šeď a beton, protože právě beton v nás, někde uvnitř, symbolizuje to nejohavnější, co jsme kdy vytvořili. Deprese je pouť za námi samotnými, pouť v původním slova smyslu, pouť duševní plná zkoušek a sebeovládání. A když jí projdeme, můžeme být naprosto zdrcení, ale také je zde naděje, že získáme něco cennějšího – trpělivost. Možná, že i něco jiného, bůh ví, ale především trpělivost, která nám bude snad dostatečnou odměnou za to utrpení. A co je to depka? Ale, to je taková sranda. Tu míváme všichni a docela často. Zásadně před testy a po nich, před zkouškami a opět po nich, ale není to žádné dlouhé čekání, žádné odolávání, jen trocha zdravého strachu a nějaká ta práce, pár povinností. Depka je tu od toho, abychom si o ní mohli povídat, abychom se jí společně zasmáli a s klidnými srdci odešli zas domů, lehli si do postele a hezky se vyspali. Protože, když se hezky vyspíme, nic na nás neskočí. Žádný bacil, žádná depka, žádná taková ani maková potvora. Když se hezky vyspíme, jsme v bezpečí. Tak na to myslete. Snad jen před tou depresí, potvorou nenechavou, se nikam neschováme. Ale i tak by to mohlo být lepší po troše spánku, i když se jako studenti celý den dřeme, i když máme práce nad hlavu a nikdy nemáme šanci naučit se vše, co bychom měli, tak musíme umět skončit, když skončí den. Stejně nemusíme umět všechno a znát celý svět, stejně nám toho stačí mnohem míň. Co tedy říct závěrem? Asi tak alou na kutě a dobrou noc.

Deprese je nemoc a dá se léčit. Preventivní opatření najdeš například v článku na webu ČRo. V případě dlouhodobé duševní nepohody doporučujeme obrátit se na Psychologickou poradnu ZČU či vyhledat jinou odbornou pomoc.

Pokračujte ve čtení