Aneb vždycky jsem myslel, že bydlet sám je ultimátní ukázka dospělosti. Konečně být svým vlastním pánem, dělat si co chci, pořádat párty kdykoliv, uklízet, zvát si domů na kafe kamarády, uklízet, chodit nakupovat, vytírat, chodit nakupovat k mamince do ledničky, uklízet… Aha. Už chápu, oč tu běží.
Zelenina se kazí
Jedna z mnohých nepříjemností, na které jsem při nastěhování poměrně rychle narazil je, že do ledničky napřed jídlo musím dát, aby tam bylo. To byl pro mě úplně nový koncept. A než jsem se z toho šoku vzpamatoval, to jídlo, co jsem tam dal, se zkazilo. Jo, zelenina se kazí, když ji kupujete vy… Zároveň jsem nečekal, že musím vymyslet každé jídlo, které budu jíst. Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem přišel nadšený do Lidlu, že si nakoupím jako velký kluk, jenom abych zjistil, že naprosto nevím co. Řešení? Mražená pizza (35,- Kč, ve slevě za 23,-). „Ale Lišáku, nemůžeš jíst mraženou pizzu ke každému jídlu!“ namítáš? Ha, můžu. Zkus mě zastavit.
Maminka měla pravdu
Yup, nebyl to dobrý nápad. Kdo by čekal, že když si dám k snídani mangový sorbet, k obědu mraženou pizzu „Quattro salami“ a k večeři trénink, tak mi nebude vůbec dobře. Do rána to nějak nepřešlo, tak jsem si udělal čajík a vzal si snídani do postele. Sušenky, protože mi nikdo nemůže říkat, co smím a co ne.
Jak se ukázalo, maminka měla znova pravdu a nebudu vám lhát, drobky se z postele dostávají fakt blbě, když máte pouze velký vysavač a chlupatou deku. Během vysávání jsem si říkal, jestli prostě nepřijmout svůj osud a nespat v sušenkách. Alespoň by pak měla babička pravdu a já bych opravdu byl „naprosto sladký“.
Bydlení v jednom je z 97 % mytí nádobí. Ve dvou jenom z 81 %.
A toho nádobííííííí. AAAAAAAAAAAAA! Proč furt jenom meju nádobí? Přemýšlel jsem, jak si usnadnit i tohle a dostal jsem skvělý nápad. Prostě ten talíř použiju vícekrát! Většina mých jídel stejně zahrnuje kečup, takže se to nebude třískat. A docela to funguje. Po třech jídlech ho umyju v nahodilém výboji energie a jedeme znova. Mám celkem čtyři talíře, dva z toho můžou do mikrovlnky, takže úplně v pohodě!
…dokud si nedáš tuňákovou pizzu na talíř bez toho aby sis všiml, že tam máš zbytky od toho tvarohovýho moučníku, co ti maminka upekla. Řešení? Koupit si víc talířů. Žádná jiná varianta mě nenapadá, ne.
„Báj d vej“, když si pozvete přítelkyni plus čtyři kamarády na grilování a máte pouze tři talíře, tři vidličky a tři nože, prostě dejte každému páru jeden talíř, nůž a vidličku a nakecejte jim, že je to má vztahově sblížit.
KOLIK ŠPAGET??
Takže, přijde dalších pět lidí, já sním jednu pizzu, takže musím koupit šest až sedm mražených pizz… To se ale moc na grilování nehodí, co? Nějaký klobásy? Ale kolik? Maso? Co kdybych jim prostě řekl, aby každý přinesl o něco víc, než ho nasytí a tak budeme mít jídla dost? Jes, jsem génius. A za ušetřený peníze si koupím tu lepší mraženou pizzu, za 59,- Kč.
Naprosto neumím odhadovat množství. Přísahám bohu, v životě jsem neudělal správné množství špaget. „Toto balení obsahuje 10 porcí“; hmm, takže použiju půlku? Nebudu mít hlad? Radši dám třičtvrtě.
PROČ JE TOHO TOLIK? PROČ JSEM TAKOVEJ?? Pokoušel jsem se to v budoucnu zachránit třeba takovou tou naběračkou s dírou, do který vám má projít jenom tolik špaget, kolik vystačí na porci pro jednoho člověka, ale ani to z nějakýho důvodu nefunguje.
Celkově je vaření docela výzva. Kuchařku žádnou nemám, takže se držím receptů, které znám z hlavy a největší inovace u mě je, když mě napadne do toho kuřecího prsa v grilovacím koření hodit šunku a nivu. Tohle je zrovna třeba víc „cordon“ než „bléé“, ale ne vždycky tyhle moje experimenty končí dobře.
Dost tomu přispívá i to, že naprosto netuším, jak dlouho mám co vařit. Vajíčka mají dva módy: míchaný a na tvrdo. Hodně na tvrdo. Někdo má minutku, já prostě hodím vejce do vody, dám vařit a stáhnu je ve chvíli, kdy si za 20 minut až 2,5 hodiny řeknu „ou šit, vajíčka!“ U nich je blbý, že se v tej vodě nespálí a nezačnou smrdět, takže není hned poznat, jestli jsou nebo nejsou. Ještěže jsem velký příznivec vonných svíček a tyčinek, takže se ta vůně spáleného vždycky něčím přebije.
Sfoukni při odchodu vonnou tyčinku. Ale ne na koberec.
Akorát je po těch vonných tyčinkách docela bordel. To je zase výhoda svíček; jsou dražší, ale mají větší možnosti výběru vůně a když je sfouknete, tak se vám nerozletí všude po koberci. Celkově jsou koberce dost nepraktický věci; z podlahy se jinak zázvorový čaj dostává docela dobře.
Hlavně si ale člověk musí vzpomenout, aby tu věc sfouknul, když odchází. Celkově je spoustu věcí, který si teď musím hlídat sám. Jsou zavřený okna? Neteče voda? Zavřel jsem lednici? Mikrovlnku? Nehoří mi svíčka? Nehoří mi oběd?! Stane se něco, když nechám zapnutý počítač, zatímco půjdu na nákup? Určitě jsem na něco zapomněl. Jo, zamknout. Achjo.
Přijetí
Ať se snažím, jak se snažím, tak i přes všechny ty nepříjemné povinnosti, těžkosti a nutné práce si prostě to bydlení sám neumím zkazit. Je tu klid, pohoda, nikdo mi neříká, co mám dělat, můžu nechat dveře od koupelny pořád otevřené, nikdo mě nesoudí ohledně množství krabic od mražené pizzy na zemi (protože do kontejneru s papírem zajdu zejtra) a můžu si nekontrolovaně zvát domů kamarády. Akorát že nemůžou. Protože se všichni učí. Asi bych měl taky. Mám ale pocit, že ještě na něco zapomínám. Něco důležitýho? No, asi to nebylo tak důležitý, jestli jsem na to zapomněl…
Pizza v troubě!!!
