„Představ si vlak plný lidí, kde každý mluví přes sebe. To někdy slyším v hlavě a nejde to vypnout.” Tak mi popsala jeden z aspektů života s ADHD má přítelkyně, jež poruchou trpí. Co to vlastně ADHD je a jak se s tím dá žít?
Co ADHD ve skutečnosti je?
Attention Deficit and Hyperactivity Disorder (ADHD) zahrnuje to, co název napovídá – hyperaktivitu a poruchu pozornosti. Jedná se o vrozenou neurologickou poruchu v mozku. Lidé trpící touto poruchou (pro jednoduchost používejme původem anglické ADHDeři) se s ní narodí, nijak za ni nemohou. Její původ je dědičný, výskyt může také ovlivnit pití alkoholu a kouření v těhotenství. Mozek při ADHD nepracuje zcela stejně jako mozek bez této poruchy; v jistém smyslu se v něm nepřenášejí správně signály, jejichž přenos mají na starosti hormony dopamin a noradrenalin.
Co ADHD ve skutečnosti není a koho se (ne)týká?
ADHD není porucha chování, porucha učení, ani psychická nemoc. Většina ADHDerů má však k poruše přidružené i jiné psychické problémy (mezi nimi deprese, úzkosti nebo dokonce bipolární poruchu či poruchy autistického spektra) nebo poruchy učení jako dyslexii a dysgrafii.
Také není doménou pouze chlapců. Do povědomí lidí se tento mýtus zaryl proto, že u chlapců s ADHD je častá dominance hyperaktivní formy poruchy, která je snáze pozorovatelná. V dospělosti však často porucha nabírá spíše druhou formu – poruchu pozornosti, hyperaktivita pak přejde ve vnitřní neklid. S dospělostí tedy nemizí, navíc jsou velmi časté případy, kdy se porucha diagnostikuje až v dospělém věku, mimo jiné proto, že se dotyční ADHDeři jako děti dobře učili, nezlobili, hyperaktivní nebyli. To se stává především u dívek a žen, které byly v diagnostice a výzkumech v minulosti dlouho opomíjeny. Celkově se poruše dostává větší vědecké pozornosti teprve v posledních několika dekádách.
Jak se ADHD projevuje
Projevy konkrétního člověka jsou vždy individuální, liší se jejich intenzita, někdy některé zcela chybí. V pár odstavcích se tedy podíváme na to, jak jednotlivé projevy mohou vypadat.
Hyperaktivita do života ADHDerů přináší vznětlivost, impulzivitu a návaly energie. Dominantním symptomem je také porucha pozornosti. Ne že by se nedokázal mozek soustředit – jen není v silách ADHDerů ovládat, kdy dávají pozor a kdy ne. Ve výsledku tak přecházejí mezi dvěma extrémy. V režimu „nedostatku pozornosti” se nedokáží pořádně soustředit, vyruší je i sebemenší podnět z okolí, neustále odbíhají od rozdělaných činností a špatně se k nim vracejí, často ani nevědí, proč jdou zrovna do lednice a mají při tom v ruce kladivo. Cestou na záchod skončí v kuchyni vařením jidla a fakt netuší, kde nechali svůj telefon. V tomto režimu někdy zcela opomíjí důležité detaily, zatímco jejich pozornost zaujmou zbytečné maličkosti. Druhý extrém je „hyperfokus”, kdy jsou silně navázáni na aktuální činnost a nemůžou se od ní odtrhnout. To je do velké míry silná stránka ADHDerů, protože jsou díky tomu často schopni podat neobyčejné výkony, speciálně třeba v krizových situacích. Když je něco opravdu zaujme, věnují se tomu s velkou pečlivostí a urputností.
Hyperfokus nás přivádí k dalšímu symptomu, kterým je časová slepota. Někdy se třeba mozek tak soustředí na jednu věc, že se ADHDeři od činnosti odtrhnou až za několik hodin a ani neví, jak je sakra možné, že už je pět ráno. Také se jim hůře odhaduje, jak dlouho jim budou různé činnosti trvat, takže častěji nestíhají, nebo jsou naopak na místě moc brzy. V neposlední řadě mohou zažít tzv. ADHD paralýzu, při které jsou si vědomi, co všechno ještě musí udělat, ale mozek jim nedovolí s ničím začít.
Jo a taky na každém rohu zakopávají, klidně na rovině. O svou vlastní nohu.
Pokud ti symptomy připadají jako balík docela běžných věcí, které se stávají všem, máš trochu pravdu. Rozdíl je ale v jejich četnosti, závažnosti a míře toho, jak ovlivňují ADHDerům život. Připočti taky obrovský ruch a nepořádek v hlavě, který nejde zastavit a uklidit, případně velký vnitřní neklid, kdy v podstatě „nedokážeš v klidu sedět na zadku”. Celé to pak dekoruj pocitem viny, hlouposti a nemožnosti kvůli opakovanému selhávání v banálních činnostech.
„Nic si z toho nedělej, já už tenhle týden taky popáté nevím, kde mám svůj mobil, to je úplně normální.” Tak často reagují lidé bez ADHD. Nejspíš to myslí dobře a snaží se pomoct, ale z pohledu ADHDerů je to spíše bagatelizace a známka, že si protějšek neuvědomuje hloubku problémů způsobených poruchou.
Jak se ADHD diagnostikuje?
K diagnostice ADHD je vytvořený test obsahující otázky zkoumající přítomnost a hlavně závažnost jednotlivých symptomů. Otázky také často směřují do dětství. Psychiatr na základě tvých odpovědí jednotlivé otázky oboduje, a je-li celkový součet bodů nad stanoveným limitem, splňuješ kritéria osoby s ADHD.
Pokud se ti zdá diagnostika příliš vágní, připomínám, že porucha je charakteristická projevy, které se vyskytují u všech lidí, avšak u ADHDerů zásadně ovlivňují běžný život. A přesně to diagnostický test hodnotí.
ADHD není tragédie!
Možná odstavec se symptomy vypadá, že diagnózou končí spokojený normální život. Opak je ale pravdou. Po světě chodí mnoho lidí s nediagnostikovaným ADHD. S negativními aspekty si dokáží poradit sami, takže je ani nenapadlo se nechat vyšetřit. Pro některé je naopak diagnóza vysvobozením. Bez ní se cítili frustrovaní, protože se chovali jinak než ostatní a nevěděli proč. Po získání diagnózy se může často stát, že se příznaky zhorší, neboť se ADHDeři už nemusí tak urputně snažit potlačovat divné stránky své osobnosti. Začíná ale cesta k přijetí sebe sama, svých silných a slabých stránek. V dlouhodobém měřítku to ADHDerům velmi pomáhá, naučí se se sebou lépe pracovat a poruchu kompenzovat. Když ví, odkud problém přišel, mohou ho snáz řešit i prostřednictvím terapií – někteří terapeuti se dokonce na ADHD přímo specializují.
Příznaky pomáhá potlačovat také medikace předepisovaná psychiatry. Je tak velká šance, že se po nějakém čase ADHDeři naučí s poruchou bez problémů žít a budou se jim střídat lepší a horší dny. Někteří mají předepsáno brát medikaci jen jednou za čas, třeba v den, kdy mají před sebou opravdu těžký úkol a musí být 100% připraveni. Ve zbylý čas jsou schopni se s případnými negativními dopady poprat sami.
„To za nás nebylo!”
Často zaznívají hlasy, že ADHD je nafouknutá bublina a „dřív to vůbec nebylo”. To je argument zcela chybný. Obecně v otázce duševního zdraví platí, že i když se o daném problému nemluví, neznamená to, že neexistuje. Častější debata o duševním zdraví problémy nevytváří, ale naopak proti nim bojuje. A zavírání očí před duševními problémy či neurologickými poruchami je jeden z největších prohřešků minulých generací.
Pro další informace doporučuji například poslechnout si podcast Deníku N nebo navštívit stránku magazínu ADDitude.
