Na jaře padl na schůzce naší studentsko-otazníkové redakce nápad zrealizovat formou podcastu rozhovory s jednotlivými redaktory. Nápad se nám zalíbil především proto, že nikdo z nás se ještě natáčení podcastu nezúčastnil a vypadalo to tak jako zajímavá příležitost vyzkoušet si, co všechno nahrávání obnáší. Tedy alespoň tak jsem se na to díval já.
Záměr se nám nakonec povedlo uskutečnit až teď na podzim. Mezitím jsme řešili, kde budeme natáčet, o čem si budeme povídat, jaká témata chceme vlastně otevřít. No a protože blog Studentských otazníků funguje pod záštitou Informačního a poradenského centra ZČU (IPC), naším hlavním tématem se nakonec stala destigmatizace problematiky duševního zdraví. Přestože to není na první pohled patrné, každý náš redaktor má nějaké slabé místo, se kterým není úplně spokojen nebo s ním třeba není spokojena společnost. Víš třeba, že většina našich redaktorů jsou introverti? A přesto mají odvahu o svých zkušenostech a pocitech promluvit na mikrofon.
Moderování se ujal nejmenší introvert z nás, tedy Honza Lišák Smitka, který měl s projektem zároveň nejvíce starostí. My ostatní jsme pak vždy jednotlivě usedali na opačné straně hranatého stolu a byli zvědaví, co si na nás Lišák přichystal.
Řekl bych, že já sám jsem to měl ještě o něco zajímavější, protože rozhovor se mnou se natáčel jako první ze všech – nemohl jsem se tedy nikoho z budoucích účastníků zeptat, do čeho vlastně jdu. I když si tak trochu myslím, že ani Lišák sám to neměl v mém případě dopředu úplně promyšlené a vsadil spíše na spontánnost a zdravou dávku improvizace.
Jednoho dne se tedy scházím s Lišákem před vchodem do budovy Fakulty strojní a naše první kroky vedou do IPC, kam jdeme vyzvednout klíče od studia. Alespoň mám pocit, že tomu Lišák vznešeně říkal „studio”. A protože zapomněl číslo místnosti, dostáváme pro jistotu klíče snad od celého patra (ať žije bezpečnost!). Po zdolání asi pěti pater budovy Fakulty strojní dorazíme do prostorů, které jsem snad za celé čtyři roky svého studia na ZČU ani nenavštívil, a odemykáme malé úzké dveře, jejichž cedulka naznačuje, že místnost bude mít co dočinění právě s IPC.
Upřímně, čekal jsem profesionálně vypadající studio s akustickou pěnou na stěnách, mikrofony a sluchátky. Místo toho však vcházíme do malé místnosti, která vypadá jako obyčejná kancelář s gaučíkem a konferenčním stolkem. A navíc je v ní docela kosa.
S Lišákem si sedáme na gaučík ke stolku a já stále netuším, o čem že se to vlastně budeme bavit. Posléze Lišák kromě svých poznámek vytahuje ze svého batohu i poměrně malý diktafon a mně začíná být jasné, že natáčet se bude právě tady a s tímto. Jsem však ujištěn, že se jedná o zařízení půjčené od kamaráda z rozhlasu, které se normálně prodává za desítky tisíc korun, nejde tedy o žádného staříka, který by měl za chvíli odejít do křemíkového nebe.
V dalších minutách vedeme přátelský rozhovor, kde rozebíráme moje působení v redakci blogu, také hudební kariéru (dá-li se tomu tak říkat) a především pak, jak jsem se během svých prvních vystoupení vyrovnával s trémou. Víc už však nebudu prozrazovat.
Po necelé hodině jsme s natáčením hotovi a vydáváme se opět každý svou vlastní cestou, respektive cestou na přednášky. Já odcházím s pocitem, že by mě klidně bavilo nahrávat podcasty častěji (pokud by se našel někdo, kdo by byl ochotný moje žvatlání poslouchat). Nahrávka teď poputuje do střižny. Více o tom, jak se takový podcast tvoří, co se děje před rozhovorem a také po něm, se dočteš zase v jiném článku.
Chceš-li ne číst, ale slyšet víc, mrkni na web Bez Bariér či Youtube kanál Informačního a poradenského centra ZČU, kde kromě „mé” epizody postupně přibývají další epizody s redaktory Studentských otazníků.
