Toulky Českou republikou – České Švýcarsko

Ten lákavý pocit ciziny nás častokráte vábí na daleké cesty, ale možná, že to, po čem toužíme, máme na dosah.

Na severozápadu Čech se rozprostírá nevelká oblast zvaná České a někdy i Česko-Saské Švýcarsko. Je to obrovský skalní masiv rozsekaný větrem a deštěm v pozoruhodné útvary. Z Německa se přelévá k nám do Čech a přímo tam, kde jsou skály nejvyšší a nejostřejší, les nejhustší a nejneprostupnější, přímo tam vede hranice. Krátce řečeno, hranici zde nepřejdete, ani pašeráci tu nikdy nechodili. Přes hranice se dá jen velkou oklikou kolem mohutné řeky Labe.

Část první – Mezní Louka

Mezní Louka je opravdu louka. Doslova. Nachází se zde dvě zastávky autobusu, dva hotely a kemp. Kemp patří k jednomu z hotelů. Sprchy jsou, nutno říct, luxusní. Co však chybí, je kuchyňka. Sice tu najdete pět dřezů, ale nic víc. Ani zásuvku. Tedy jednu ano, jedna je v koupelně, ale prý jen na holící strojky. Vařič určitě s sebou!

Pravčickou branou a Soutěskami

Pravčická brána je zcela jistě nejproslulejším přírodním útvarem celé této oblasti. Přímo z kempu vede cesta (červená turistická značka) zaříznutá do skal. Cítíte jen písek vrzající pod botami, občas se otřete o skálu a na té druhé straně – tam už je místy jen prudký sráz. Pak se krajina otevře a vy spatříte obrovskou bránu. Vzhledem k oblíbenosti neušla tato nádhera zpoplatnění, ale skutečně to za to stojí. Po křivolakých schůdcích a lávkách se dostanete na několik vyhlídek, odkud lze celé okolí lesů, z nichž vyčuhují skály, shlédnout z ptačí perspektivy.

Pohodlnou cestou sestoupáme do nejníže položené obce v České republice zvané Hřensko. Atmosféra typických hotelů z doby počátků turistiky zaříznutých do skal v úzkém údolí je však trochu pokažena vzezřením pohraničních městeček – velké tržnice plné cetek, sádrových trpaslíků všech velikostí a neskutečné množství kartonů cigaret. Je zde však nenápadný vstup do soutěsek – úzké průrvy mezi skalami, kde protéká hluboká řeka. Chlad zde čiší odevšud za každého počasí. Pak cesta plná tunýlků a lávek skončí a dál se dostanete již jen na loďkách. A k večeru už jen vystoupáte z té hluboké díry zpět nahoru do kempu.

Šaunštejn

Není žádným tajemstvím, že v dávných dobách byly skály obývané loupeživými rytíři a podobnou cháskou, proto se zde dodnes nachází spousta skal provrtaných tunely, chodbami, skal s vytesanými průrvami a zapeklitými systémy cest, které vedou až nahoru, kde můžeme vidět zbytky vytesaných místností a různých základů.

Cesta vede opět přímo z kempu, tentokrát se po té samé červené vydáme na opačnou stranu. Všeobecně platí pravidlo, že červená značí takzvanou magistrálu, většinou prochází napříč celým územím a kopíruje ta nejzajímavější místa. Zde tomu není jinak – červená je nejlepší a ke všemu vede přímo prostředkem kempu. Opět je to uzoučká stezka zaříznutá ve skále a dovede nás až k bývalému hradu již počeštěle pojmenovanému Šaunštejn. Po prudkých žebřících přímo středem skály (v některých místech bude nutné sundat batoh a podávat si jej) se vydrápeme nahoru a před námi se otevře opět široký výhled. Zpět se vrátíme přes vesničku Česká Lípa a dále po hranicích sousedního národního parku Labské pískovce.

Děčín

Jelikož jsme skutečně jen nedaleko Děčína, byla by škoda se nepodívat na zdejší zámek a zejména zoologickou zahradu, která se rozkládá – také kde jinde – na vrcholku skály. Zespoda se tam prý dá vyjet i skalním výtahem, ale prozatím nevím o nikom, kdo by jej našel. Průvodci a letáčky vás na něj však lákají již několik desetiletí.

Část druhá – Jetřichovice

Vesnička, kde se zastavil čas. Zdejší architektura má výrazné rysy, škola, úřad, vše jsou to roubené domky s typickými vyřezávanými oblouky nad okny. Kemp má i koupaliště, je však až za kopcem. Dokonce je tu rychlovarná konvice a přístřešek s posezením, ale trochu tu haprují sprchy. Což o to, že je voda trochu studenější, ale pokud nejste zrovna vysocí, tak zástěna začíná někde v oblasti pasu a končí pod krkem. Ještě se to dá říct i takhle: vyšší ženy si musí vybrat – buď zahodí stud nebo čistotu.

Jetřichovické vyhlídky – výlet pro odvážné

Trasa dlouhá pouhých 15 kilometrů na mapě klame. Další kilometry zde totiž nachodíme do výšky. Z Jetřichovic jen stoupáme a v okamžiku, kdy jsme u konce s dechem, se objeví odbočka na první pohled nesmyslná. Rozcestník nás láká na Mariinu vyhlídku, ale ukazuje do skály. Ten kilometr, který nám rozcestník slibuje, vylezeme po dřevěných lávkách a žebřících, ale není to jen tak. Prkna jsou stará, místy chybí, jsou mezi nimi velké škvíry a těmi škvírami vidíme do propasti hluboké přesně tak, jak vysoko jsme od rána vystoupali. Nakonec na špičce skály balancuje krásný altánek a ten, kdo překoná strach, si tu podívanou vskutku užije.

Kilometr zpět dolů po žebřících a pak hurá dál na Vilemíninu stěnu. Ta není tak děsivá, je to vskutku jen stěna, na jejíž vrchol pohodlně vystoupáme a můžeme se podívat, jací blázni jsme to byli, že jsme lezli na špičku Mariiny skály (té nejvyšší a nejužší v okolí).

Třetí vyhlídka však opět stojí za to. Již rozcestník nás teď varuje, že výstup na Rudolfův kámen je náročný a upřímně – Rudolf byl asi horolezec. Cesta sestává z řetězů zavěšených na skále a tyčí, které jsou do ní vtlučeny. To by bylo ještě dobré, ale pískovec se nám rozpadá pod nohama a malá zrnka písku kloužou. Výstup tak po chvilce připomíná šplh. A nahoře? Světe, div se! Zase altánek, co drží na špičce – je to nějaká zdejší móda.

Poslední úsek výletu je ve znamení klesání (také jsme až doteď stoupali). Po cestě však bude možno vidět dřevěná koryta, kterými se posílaly klády dolů do údolí, odkud se plavily řekou do pily. 

Dolský mlýn

Místo jen nedaleko Jetřichovic se proslavilo zejména pohádkou Pyšná princezna. Je to ale skutečně krásné místo. Můžete prolézt zbytky stavení nebo posvačit na jezu. Cesta dále vede nad druhými soutěskami, ti odvážnější se mohou pustit přímo soutěskou, ale to již opravdu jen na vlastní nebezpečí. Do kempu přijdeme z druhé strany, takže Jetřichovice zcela mineme, ale ocitneme se u rybníku, který patřil k jinému mlýnu. Projít se dá i vyschlým tunelem ve skále, který sloužil k přívodu vody na mlýnské kolo. Je dlouhý asi 50 metrů a bez baterky můžete leda tápat a nechat se vézt stěnami pokrytými oslizlým lišejníkem.

Závěrem pro básničku

Míst, která stojí za návštěvu, je tu skutečně mnoho, ale samozřejmě to chce mapu a vlastní nápady, já jsem vás chtěl pouze nalákat. Možná bych ale na závěr ještě zmínil nedalekou vísku Kyjov, kde se nachází skalní stezka jistého básníka, který sem údajně chodil svádět děvčata. Tenkrát byly holky asi jinačí – stačila jim pořádná túra, přelézt po žebřících pár skal, nechat se odměnit nádhernou vyhlídkou a možná vyslechnout nějakou tu básničku…