Sdílené byty, sdílená auta, sdílený disk… O tom všem už článek na blogu najdeš. Co ale chybí, je mikromobilita, která je – navzdory tomu, že to nemá přímo v názvu – také z velké části založená na principu sdílení s ostatními.
Součástí mikromobility jsou bezemisní dopravní prostředky z principu založené především na menší (mikro) vzdálenosti. Zatímco dříve se na kole jezdilo převážně na výlety při hezkém počasí a jen tam, kde cestou byla hospoda s dobrým pivem, dnes stále více toto přesouvadlo slouží ke každodennímu transportu do práce nebo do školy. V reálném čase tedy můžeme sledovat mnohdy vyostřené debaty cyklistů a automobilistů o tom, komu patří kousek asfaltu na silnici. Ve stínu jízdních kol se pak ukrývají koloběžky, ať už elektrické nebo ty na „ruční“ pohon.
Proč?
Výhody mikromobility jsou nesporné. Rozmělnění přesouvajících se lidí i mimo velké silnice, úbytek aut, žádné emise, pohyb, v mnoha případech větší flexibilita (na kole nemusíš jezdit podle jízdního řádu ani po pevných trasách). Z velké části těchto výhod však benefituje především společnost jako celek spíš než sám jedinec a zbylá část výhod se mnohdy neprojeví v krátkém časovém horizontu nebo bez změny tvého hodnotového žebříčku. Pro někoho tak motivace vytáhnout zaprášené kolo ze sklepa není tak veliká.
A argumenty proti? Náročný terén, nevhodnost do špatného počasí, propocené triko… Pravda je, že v cyklistických velmocech jako Dánsko nebo Nizozemsko je terén o poznání snazší. Na druhou stranu zkus si překonávat na cestě silný přímořský vítr. A že by zrovna v těchto zemích věčně svítilo slunce a bylo jenom sucho, to také říct nemohu. Pokud navíc jezdíš v odpolední špičce tramvají číslo 4, propocené triko je jistě tvou denní letní rutinou i bez kola.
Také je nutné si uvědomit, že nikdo netvrdí, že to má být jediný způsob, jakým se po městě pohybuješ. Naopak, v Praze sdílená kola nyní fungují také jako doplněk k MHD a na krátké přesuny mezi dvěma tramvajemi nebo poslední úsek od metra do práce můžou Pražané překonat na sdílených kolech zdarma v rámci předplatného na MHD.
Vlastní kolo(běžku) nemám
Než stihneš namítnout, že kolo ani koloběžku nemáš nebo je nemáš kam uskladnit, tvou námitku zdvořile odmítnu. Ve většině větších měst, Plzeň nevyjímaje, operují firmy nabízející sdílená kola, případně i koloběžky.
Stěžejní je projekt Kolem Plzně, tedy plzeňský bikesharing, v rámci něhož lze na území Plzně využívat asi 80 jízdních kol. Kola jsou jednoduchá na používání, mají zjednodušenou přehazovačku a velmi vhod přijde drátěný koš připevněný na řidítkách. Použití služby je jednoduché – nejprve zaplatíš tarif podle vlastního výběru (jednodenní, měsíční, roční) a během jeho platnosti využíváš službu téměř neomezeně. Po zaplacení se ti zpřístupní mapa kol, podle ní dojdeš k tomu nejbližšímu, mapa ti sdělí kód, kterým odemkneš zámek a můžeš vyrazit. S kolem můžeš jet kamkoliv, „zaparkovat“ ho ale musíš opět ve vymezené zóně, tedy na území Plzně. Jednoduše ho postavíš k nejbližšímu sloupu nebo lampě a zamkneš stejným kódem. Na webu pak stanovíš místo, kde jsi kolo zanechal, a tvá výpůjčka je u konce. Takto si můžeš kolo půjčit libovolněkrát, každá výpůjčka ale může trvat pouze 3 hodiny v kuse. Pro ty, kdo nevlastní chytrý telefon, funguje půjčování i vracení také pomocí SMS.
Sdílená kola jsou dostupná téměř celý rok, pouze během zimy od prosince do února (včetně) se kola sklízejí a servisují. Roční předplatné stojí 750 korun. Tedy i když službu využiješ jen jednou týdně, stále by tě každý den používání stál asi jako jízdenka na půl hodiny do MHD. Předplatné tě tedy vůbec nenutí jezdit na kole pořád a všude.
V Plzni bys měl najít i stojany na sdílené koloběžky. Jelikož jsou určeny především pro studenty, stanoviště se nachází hlavně u budov univerzity a u studentských kolejí. Nicméně aktuálně koloběžky ve městě neuvidíš a od dob pandemie je jejich osud nejistý.
Limity sdílené mikromobility
Krom případných negativ jízdy na kole nebo koloběžce, o kterých jsme se již zmínili, existují samozřejmě i další problémy způsobené samotným sdílením těchto prostředků. Asi si umíš představit problém, kdy vážně pospícháš do školy a nejbližší kolo je jako na potvoru až o pět ulic dále. Na rozdíl od sdílených aut také není možné si kolo předem rezervovat, pokud někam dorazíš a za hodinu se budeš chtít vracet zpět, je klidně možné, že ti mezitím někdo kolo „sebere“. K tomu však vždy existuje alternativa v podobě vlastních nohou nebo veřejné dopravy.
Další problémy vytváří také sdílené elektrické koloběžky (které se Plzni zatím – naštěstí – úspěšně vyhýbají). Ty lze odložit kdekoliv a často tedy blokují veřejný prostor. Lidé je bůhví proč rádi hází do řeky a také jsou pravidelně dodávkou sváženy kamsi na centrálu kvůli dobíjení akumulátoru, což životnímu prostředí zrovna neprospěje. Když k tomu připočtu, že jejich půjčení bývá většinou poměrně drahé, začíná z toho být asi jasné, že panické zaplavení měst koloběžkami není to, po čem bychom měli volat.
Pokud se ale ke konceptu mikromobility přistoupí s rozumem, efekt bude dle mého názoru zásadní. A spíše než skutečné nevýhody s sebou mikromobilita nese značnou ztrátu pohodlí, což je pro mnoho lidí zatím nepřekonatelné. Pokud patříš mezi ně, věz, že nejtěžší je začít. Dost možná ti to pomůže víc, než myslíš.
