Veškeré napětí a obavy o to, zda jsem v USA jako au-pair správně, se zlomily v listopadu. Zažila jsem pravý americký Den díkůvzdání s krocanem, pekanovým koláčem a brusinkami snad u každého chodu. Svátek jsem strávila v Pensylvánii u sestry mé náhradní maminky.
Do té doby melancholické období vystřídaly chvíle, kdy do sebe vše zapadlo jako kolečka v hodinovém strojku, který tak šlapal až do konce mého pobytu. To, že mě děti neberou jako vetřelce jsem pochopila právě po této návštěvě. V moment, kdy mi při cestě zpátky z návštěvy položily hlavu na rameno, jsem věděla , že už bude dobře. Usnuli jsme spolu na zadních sedačkách. Já, velká ségra mezi mými americkými sourozenci. V tento sváteční den jsem i já symbolicky mohla poděkovat za to, kde jsem a jak se situace vyvinula. Mohla jsem se tak přidat k svátku, během kterého miliony Američanů projevují svůj vděk. Tentokrát se k nim přidala i jedna vděčná Češka. I když jsem se svůj pobyt snažila užívat od samého začátku, teď už jsem si připadala víc jako člen rodiny a všichni jsme si k sobě začali budovat důvěru. V tu dobu si myslím, že i rodiče pochopili, že jim nikam neuteču a že se na mne mohou spolehnout.
Všední dny jsem trávila s dětmi vymýšlením aktivit jako Scavenger hunt – naše česká stopovačka, nafukováním svítících balónků, hraním karetní hry Magic the Gathering a posloucháním písniček z pohádky Phineas and Ferb. Když byly děti zrovna ve škole, měla jsem čas na lehké domácí práce, nákupy, ale také na sebe. Jezdila jsem cvičit nebo se scházela s ostatními au-pairkami. Všední dny byly ale hlavně o dětech.
Upustit páru s vědomím, že nemusím stále viset na telefonu, kdyby mi náhodou někdo volal s tím, že se dětem něco stalo, jsem měla až o víkendech. To jsem vyrážela do města, které nikdy nespí. Moje cesty do New Yorku se pro mě staly oázou štěstí. I když jsem občas vyrážela na kávu nebo na výlet s au-pair kamarádkami, většinou jsem čas trávila sama se sebou. Potřebovala jsem jej. Moje víkendové cesty měly jedno společné téma, a to tanec. Každý víkend jsem protančila v rytmu Dancehallu, Vogue nebo Hip–Hopu v Broadway Dance Centre nebo v Ripley Grier Studios. Konkrétně Ripley jsem milovala. Šlo o sdílené prostory, které si mohl kdokoliv pronajmout a z místností se tak linuly tóny hudebních nástrojů nebo divadelní dialogy herců. Jednou, při čekání na další taneční lekci, se mi stalo, že si mě jedna dívka spletla s aspirantkou na roli Julie v divadelní klasice od Shakespeara. Pobavila jsem se, když si velmi viditelně oddechla , a sdělila mi, že je ráda, že nejsem její konkurentka. V tu chvíli jsem si řekla, že bych se asi mohla dát na herectví.
V práci au-pair je dle mě velmi důležité udržet balanc mezi vlastním životem a životem hostitelské rodiny. Setkávala jsem se s au-pair, které pracovaly tak moc, že nestíhaly objevovat ani místo, kde bydlely, natož Ameriku v širším měřítku. Naopak jsem znala i ty, které rodinu zanedbávaly a nebraly ji vůbec jako svou náhradní rodinu, ve které by se měly angažovat. Určitě se zde projevil i aspekt toho, že každá rodina se s au-pair také nepotřebovala zas tak přátelit a samozřejmě ji měli převážně jen z praktických důvodů. Dostáváme se zase k důležitosti komunikace a četnosti hovorů s rodinou před samotným programem a vyjasněním si vzájemných očekávání. Více o tom v první části mého vyprávění.
Svůj roční pobyt jsem zakončila takzvaným Travel monthem. Jde o třináctý měsíc, kdy můžete cestovat po Spojených státech z našetřených peněz z celého roku. Já vyrazila s pěti au-pair cizinkami, které jsem do té doby neznala, na road trip po západní části Ameriky. Bylo to velké dobrodružství, které nevím, jestli bych znovu absolvovala. Především po poslechu všech dílů podcastu Opravdové zločiny. Náš plán byl totiž styl cestování – low cost, co nejvíce to jde. Využívaly jsme aplikaci Couchsurfing, kde tě domácí ubytují zadarmo v rámci kulturní výměny. I když to teď očima dospěláka vidím jako ne úplně ten nejbezpečnější způsob cestování, seznámila jsem se tak například s mužem, který byl u vývoje mé v té době oblíbené online hry League of Legends. Dále jsme měly šanci poznat pána provozujícího dům plný lásky – ano, jak děsivě to zní, tak s takovým děsem jsem zjistila, že jdeme spát do domu jak vystřiženého ze špatného amerického filmu. Stromy u domu obalené toaletním papírem, umělý trávník, všude válející se konfety, hudba puštěná na plnou hlasitost, projektor směřující na čelo domu, který se nezastavil od rána do večera, na zahradě nafukovací panny a další zajímavé věci. To byla dle majitele normálka. Při seznámení s ním nám nadšeně ukázal reportáž ze zpráv o tomto domu, na který nemůže ani policie ani počet stížností sousedů za výtržnictví, jsem měla jasno v tom, že dnes v noci nezamhouřím ani oko. Nicméně nakonec i přes nechuť se do domu z výletu na přespání vrátit, proběhla noc v pořádku. Nicméně už jsem se moc těšila na pár nocí klidu v jiných ubytovacích prostorách nebo na stanování v národních parcích.
Schovávání jídla před medvědy, umělecké San Francisco, povrchní Los Angeles, nádherný Bryce Canyon, setkání se s průvodci z indiánského kmene Navajo v Antilopím kaňonu, suché horko v Texasu i příšerně kýčovité Las Vegas a mnoho dalšího se už navždy vtisknou do mých vzpomínek. Ale především už navždy budu mít domov na dvou místech. Toto vycestování bych doporučila klukům i holkám nejen kvůli jazyku a poznání nové kultury, ale především kvůli zkušenosti žít v kulturně i osobnostně rozdílné rodině, než je ta tvoje, takové, která ti dokáže nastavit nový úhel pohledu a změnit optiku na náhled fungování rodiny, na role v ní, na způsob života i pohledu na něj.
