Už na základní škole jsem snila o tom, že se stanu psycholožkou. Tou cestou nakonec sice nejdu, v oblasti duševního zdraví jsem ale i tak našla uplatnění – stala jsem se peerkou. Jak jsem se k tomu dostala? A co nebo kdo to vlastně je?
Na instagramovém účtu div_nej_ jsem narazila na příspěvek, že se hledají kolegové z řad studujících, kteří mají zkušenost s řešením psychické krize či s duševním onemocněním, na pozici lektora preventivního a destigmatizačního programu Div_nej workshop. Zaujalo mě, že můžu využít svou zkušenost, příběh a schopnost o něm mluvit k pomoci, podpoře a motivaci dospívajících, kteří jsou v podobném věku, v jakém se mé psychické problémy nejvíce prohloubily. Přihlásila jsem se, úspěšně jsem prošla pohovorem, a tak začala moje cesta peerky.
Nabytí sebedůvěry
Po několika školících schůzkách a pár násleších na workshopech, které vedli zkušenější kolegové, jsem se do peerování a postupně i lektorování workshopů na středních školách s nadšením, špetkou strachu a vanou odhodlání sama pustila.
Překvapilo mne, jak moc pozitivní zpětnou vazbu nám středoškoláci dávali a jak hezky reagovali i na mě. Dlouhodobě jsem se totiž bála, že mě dospívající středoškoláci, zatím stále jen o něco málo mladší lidé, než jsem já, nebudou příliš respektovat. Většina tříd mi však svou rozumností, lidskostí, empatií a spoluprací dokázala, že už z toho strach mít nemusím.
Co je Div_nej workshop?
Div_nej workshop je zážitkový skupinový program primární prevence pro celou středoškolskou třídu žáků a jejich pedagogy. V časové dotaci zhruba šesti hodin otevírá prostor pro téma duševního zdraví, psychické krize a duševního onemocnění, přičemž se snaží o destigmatizaci těchto témat. Program původně vznikl v rámci projektu PODUZ (Systematická podpora duševního zdraví v adolescenci). Pokračuje díky navazujícímu projektu Peer 2 Be, který si klade za cíl vybudovat při ZČU peerskou komunitu studujících a podporovat ji, což se dělo například prostřednictvím školicího výjezdu na Island a dílčích peerských školení s Martinem Fojtíčkem a Markem Rubriciusem.Workshop vychází ze dvou již zavedených, ověřených metodik a propojuje oblast péče o duševní zdraví s metodami kariérního poradenství.
Každý workshop byl něčím jiný. Většinou však panovala příjemná atmosféra a myslím si, že workshopy přináší třídní komunitě i jednotlivým studujícím mnohé.
Povídáme si na nich se středoškoláky o jejich silných stránkách, cílech, o tom, co bude po střední škole, o překážkách i o tom, co jim pomáhá, když jim není zrovna do skoku. Povídáme si s nimi také o psychické krizi a o duševních onemocněních, o diagnózách nebo taky o tom, kde všude mohou hledat pomoc i jak si pomoci sami.
Název workshopu odkazuje na to, že jsme každý v něčem divnej, ale vlastně pro někoho, v něčem, něčím (div, že ne?) nej. Hravě milý článek o tom napsal pro Studentské otazníky Jakub Tvrz. A kdybych měla mluvit sama za sebe, je (nej)lepší být sama sebou než jít s davem a sama sebe při tom popírat, a to i za cenu, že u toho budu divná. A tak si dál kreslím při líčení bílé tečky na obličej, a když mám dobrou náladu, místo chůze si poskakuju.
Kdo je peer?
V oblasti duševního zdraví je peer člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a procesem zotavení, přičemž tuto svou zkušenost následně využívá ve prospěch druhých. Profesně většinou bývá zastřešen nějakou organizací, institucí. Peerských pozic existuje více. Konkrétně já jsem peer lektorka a moje peerská činnost se váže zejména k již zmíněným workshopům.
Být peerkou pro mě znamená předávat mou zkušeností naději (že bude lépe, že i s duševním onemocněním se dá žít naplněný, úspěšný život), vést k pochopení ty, kteří tu zkušenost nemají, a podporovat ty, kteří jdou podobnou cestou. Nabízet řešení, která mi pomohla a která mohou pomoci i někomu dalšímu, i když samozřejmě ne každému.
Role peer lektorky
Ve třetí fázi workshopu trochu opouštím pozici lektorky, kterou jsem dosud zastávala primárně, a stávám se více peerkou. Vyprávím třídě svůj příběh, svou zkušenost s psychickou krizí, s duševním onemocněním, ale také s procesem zotavení. Zmiňuju, co mi na cestě k zotavení pomáhalo a pomáhá, a snažím se jim předat naději, že psychickou krizí život nekončí a že i s duševním onemocněním se dá žít smysluplný, naplněný, úspěšný a kolikrát i radostný život.
Po mém příběhu se žáci mohou na cokoliv ptát. S dotazy nebo jakoukoliv zpětnou vazbou mohou individuálně přijít také po úplném skončení workshopu. Většinou za mnou chodí žáci, kteří se se mnou skrz nějakou část mého příběhu ztotožnili. Ohromně vážím důvěry a odvahy každého, kdo za mnou po workshopu kdy přišel a mnohdy se mi i svěřil s tím, co ho tíží.
Konkrétní peerské situace po workshopech
Vzpomínám na žačku, která za mnou přišla s dotazem na vztahy, protože zažila podobné věci jako já, věci, které mohou romantické i mezilidské vztahy obecně dost zkomplikovat či narušit. Uměla jsem si téměř dokonale představit její strach, že nikdy nebude mít zdravý vztah či zdravě fungující rodinu, protože mě samotnou ten strach často přepadá. Zároveň se zkušenostmi vidím, jak se posouvám, a mám většinu času víru, že je to i přes všechny těžkosti a všechnu nutnou práci na sobě možné, a tuhle víru jsem se snažila předat i téhle dívce.
Jednou za mnou přišla po workshopu slečna, která se se mnou ztotožnila skrz sociální úzkosti. Vyslechla jsem ji, vyjádřila pochopení, podpořila jsem ji ve vyhledání další pomoci a na základě vlastní zkušenosti jsem se jí snažila dodat naději, že se na tom dá pracovat, že mluvit před lidmi a další sociální interakce nemusí být tak náročné napořád. Pocit, že díky sdílení mého příběhu někdo našel odvahu udělat první krok k vyhledání pomoci, bych přála zažít každému začínajícímu peerovi.
Má to smysl
Na začátku mého zatím posledního Div_nýho workshopu mluvil jeden žák, Karel, o tom, že by se chtěl naučit hrát na pomyslný nástroj, který táhne na zádech a který je zatím spíše přítěží. Po skončení workshopu za mnou přišel a ptal se mě na hypersenzitivitu, kterou jsem zmínila ve svém příběhu. Dodal, že měl hodně věcí v životě podobně, jako já. Myslím, že jsme oba cítili silné pocity sounáležitosti a pochopení.
„Měj se krásně a přeju ti hodně štěstí v učení se hraní na ten pomyslný nástroj hypersenzitivity, který táhneš na zádech. Taky se to ještě učím,” rozloučila jsem se s ním a zahlédla v jeho očích, jak mu poskočilo srdce radostí, že mu někdo rozumí.
Hlavně díky Karlovi jsem si z tohoto jinak velmi náročného workshopu odnesla úsměv. Díky takovým žákům mám vždycky zaručeně pocit, že má peerování na workshopech ohromný smysl.
Odnáším si…
Z workshopů a peerování si odnáším báječnou zkušenost, naději, že bych možná vážně mohla učit na střední škole nebo se středoškoláky jinak pravidelně pracovat, aniž by mě snědli zaživa. Odnáším si pocit úspěchu, smysluplnosti a kompetence. Workshopy mě utvrdily v tom, že bych se nadále ráda v oblasti duševního zdraví pohybovala a jednou si třeba udělala psychoterapeutický výcvik. Taky přemýšlím o kurzu pro peer konzultanty, což je pro mě v tuhle chvíli mnohem dosažitelnější.
Odnáším si také příběhy žáků, příběhy ostatních peerů a přátelství s nimi. A v neposlední řadě si odnáším zase o něco pokročilejší schopnost vyprávět svůj příběh, vést kolektiv a mluvit s ostatními o duševních obtížích.
Inspirace:
Instagram div_nej: https://www.instagram.com/p/DHOw3Z4IIR0/?igsh=MTh6NHViYnR0OHBxaA==
Informační a poradenské centrum:https://bezbarier.zcu.cz/vzdelavani/skola-se-zdravou-dusi/#3
