Studentské otazníky
Blog, Tipy & triky

Za dobrovolničením do Nepálu

Image

Studenti Anna a Josef se rozhodli vyrazit za dobrovolnictvím poprvé do zahraničí, a to do Nepálu. O tom, jaká může být zkušenost s dobrovolnictvím se dočteš víc v následujícím rozhovoru.

Pokud byste to měli vzít úplně od začátku, kde se zrodila myšlenka jet dobrovolničit do Nepálu?

Anna: Tahle cesta měla docela dlouhý vývoj. Úplně původně jsem už do Nepálu jednou jet měla, pak ale přišla pandemie a já se radši rozhodla pro dobrovolnictví v Česku, na farmě kousek od Terezína. Druhý pokus bylo dobrovolničení v Keni, ale to nesedělo zase termínově, takže z toho byl nakonec Nepál.

Jak jste se plánovali do Nepálu za dobrovolnictvím dostat?

Josef: Měli jsme vybranou organizaci, která se zabývá prací s dobrovolníky. Věděli jsme přibližně v jakém termínu chceme jet a taky, že bychom chtěli pomáhat se vzděláváním dětí. Podle toho jsme vybírali konkrétní program.

Tudíž váš původní plán byl…

Josef: Jet v předstihu na osm dní do Kathmandu jako turisté a následně se na týden přesunout na východ Nepálu do oblasti Okhaldhunga, dobrovolničit v místní škole. Později jsme zjistili, že je to na nás až moc populární oblast pro dobrovolníky, což byl nakonec jeden z důvodů, proč jsme se programu organizace nakonec nezúčastnili.

Anna: Dobrovolnická činnost byla v programu zaměřena primárně na výuku dětí, ale obsahovala také další činnosti jako například malování školy. 

Čekala vás před odjezdem ze strany organizace nějaká příprava, například formou informační schůzky?

Anna: Bylo pro nás připravené víkendové školení. Zazněly praktické informace o cílové destinaci, ale náplní bylo spíše vzájemně sdílet naše obavy a připravit se na těžké situace, které mohou nastat, a naučit se, jak jim čelit. Co mne ale překvapilo bylo, že jsme probírali třeba i negativní stránky dobrovolnictví. S tím jsem se dřív nesetkala.

Řeknete nám tedy nějaké tipy pro cestu do Nepálu?

Josef: Tak třeba my jsme letenky kupovali v červenci a letěli koncem srpna. Čím dřív ale letenky koupíš, tím lépe. Očkování nebylo povinné, nýbrž doporučené. Je dobré se tedy podívat, co je v dané zemi nejrizikovější. Já bych řekl, že u Nepálu stačí dodržovat pravidelnou hygienu a je to v pohodě. Ale slivovici na vypálení červa jsme s sebou měli. Taky doporučujeme spíš pohodlnější funkční oblečení kvůli teplému a vlhkému podnebí.

Anna: A samozřejmě vyměnit peníze. V Nepálu se platí nepálskou rupií, která v Česku nejde směnit. My jsme si zjistili, že všechno stojí přibližně polovinu toho, co u nás a podle toho si vyměnili eura a poté v Nepálu z eur na rupie.

Připravovali jste si program pro děti předem?

Anna: Už předem nám bylo řečeno, že plánování hodin příliš smysl nemá. Výuka tam vypadá úplně jinak než jsme zvyklí, takže jsme očekávali spíš improvizaci než plán hodiny, podle které bychom přesně jeli.

Josef: Jediné, co jsme měli připravené dopředu, byly české sladkosti.

Co všechno se dá stihnout za osm dní v hlavním městě?

Josef: Viděli jsme náměstí Durbar (nepálsky „staroměstské”). Kathmandu je složené ze tří historických královských měst a každá tato část má své staroměstské náměstí. Každé náměstí má také svůj palác Kumari. Všechna náměstí vypadají víceméně totožně. Navštívili jsme také oblíbenou turistickou část Tamil.

Anna: Pro mě byl nejsilnějším zážitkem hinduistický obřad spalování zesnulých. Ptali jsme se průvodce, jestli není neslušné se na něj dívat, ale tím, že hinduisté nevnímají smrt definitivně, tak to pro ně prý nepředstavuje nic nevhodného. Měli jsme možnost se setkat i s tzv. Holy men, kteří se všeho vzdali a žijí jen pro víru. Vychází ven pouze jednou týdně a my měli to štěstí je vidět. Na co je důležité dát pozor jsou falešní průvodci. Pravého průvodce lze ověřit pomocí kartičky s číslem, na které zavoláš a ověříš průvodce podle jeho čísla.

Kdy jste se rozhodli odstoupit od dobrovolnictví s organizací?

Anna: Už se blížil den D a organizace nám poslala rozvrh aktivit. Tak jsme zjistili, že celé dobrovolnictví je zaměřené spíš na nás. V aktivitách byla návštěva Kathmandu, seznámení, plánování. Na výuku samotnou zbyly asi tři dny.

Josef: S naším dilema jsme se svěřili našemu ubytovateli Sugatovi. Shodou okolností jeho kamarád otevíral resort se školou na jihu v Národním parku Chitwan, kde zaměstnává místní a hledá i dobrovolníky. Takže jsme se sbalili a vyrazili.

Jaký byl příjezd do nové lokace?

Anna: Když jsme dojeli na jih, vyzvedl nás Ragat. Hned po cestě jsme mu vyprávěli náš příběh a záměr, co chceme v Nepálu vlastně dělat a setkali jsme se s obrovským pochopením. Zrovna stavěl novou tzv. happy school, kam děti chodily zatím jen na odpoledne.

Josef: Měli jsme taneční večer, vyráběli jsme různé vzdělávací materiály a snažili je edukovat o jejich sousedních zemích a o Nepálu. Důležité je zmínit, že i tady jsme samozřejmě museli něco zaplatit za ubytování a jídlo, což se neshodovalo s tou ideální představou o dobrovolnictví, kterou jsme měli. Také jsme nějaké peníze darovali. V tom jsme ale smysl viděli, protože bylo transparentní, kam ty peníze jdou.

Jak zpětně hodnotíte tento dobrovolnický zážitek?

Anna: Mně to změnilo pohled na dobrovolnictví z pohledu toho, že už vidím obě stránky, pozitivní i negativní. Zároveň si uvědomuji, že aby ty naše aktivity měly větší dopad, museli bychom tam být mnohem delší dobu. I takhle to ale vnímám jako obohacující zážitek jak pro děti, tak pro nás. 

Josef: Já jsem k dobrovolnictví byl zpočátku trochu skeptický, takže to pro mě byla určitě přínosná zkušenost. Myslím, že je určitě lepší jet rovnou do dané destinace a hledat místo k dobrovolnictví přímo tam. Plus je důležité mít kritický pohled na věc a vědět, jak přesně pomáhat. Vykonávat jakoukoliv činnost totiž není vždy pomoc.

Jaké pocity vás provázejí teď, když na Nepál vzpomínáte?

Anna: V jednu chvíli jsem byla z dobrovolnictví trochu zklamaná, ale s odstupem času tenhle pocit už nevnímám. Jsem naopak ráda, že tuhle zkušenost máme a že skutečně vidíme, jaké to je a máme představu, jak to chceme dělat do budoucna. Řekla bych, že Nepálci jsou vnímáni jako méněcenní. Například z hlediska kultury jsou ale naopak velmi bohatým národem a měli by být bráni rovnocenně jako každý jiný národ.

Josef: Já cítím pocit vděku, že jsme něco takového mohli vůbec vidět a podniknout a něco tam spolu zanechat. Kolikrát panují pohádkové představy o jiných kulturách. Pak když ale vidíš, že ten barák je taky z cihel a tráva je stejně zelená jako u nás, tak k tomu má člověk hned blíž. A ačkoliv mezi kulturami vidí značné rozdíly, tak je nakonec třeba rád, že tyhle rozdíly jsou jen tam a ne u nás. Řekl bych, že tV Nepálu mají lidé k sobě opravdu mnohem blíž, a tak bychom měli přemýšlet spíš nad tím, co nás spojuje, než nad tím, co nás rozděluje a přijmout, v čem jsme rozdílní. Nepálská kultura je úžasná, stejně jako je ta naše.

Foto: Anna Lukešová, Josef Kdolský

Pokračujte ve čtení