Studentské otazníky
Blog, Tipy & triky

Já a moje úzkosti

Image

„První ataku jsem prožila ve svých 15 letech, těsně po příchodu na střední. Od té poslední je to už víc jak 1460 dnů. Úzkost je ‚moje protivná teta od vedle‘, se kterou se snažím naučit žít.“ Takhle uvádí Eliška Pánková svůj příběh o soužití s úzkostmi. 

Elis je 28 let, vystudovala sochařinu na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Je zkušenou produkční kulturních akcí (mimo jiné našeho univerzitního festivalu Rok jedna), momentálně je mámou na plný úvazek. 

Ohledně její zkušenosti s úzkostmi jsme ji vyzpovídali v rámci projektu PODUZ, který se věnuje destigmatizaci osob s duševním onemocněním.

Co pro tebe znamená být úzkostná, je to pro tebe nálepka?

Pro mě to určitě nálepka není. Úzkostné stavy nebo jakýkoliv projev panické ataky, který jsem prožila nebo stále prožívám, už delší dobu vnímám jako součást sebe samé. Je to prostě fakt – jsem modrooká blondýna a občas úzkostná, to jsem já. Hlavně to nemusí na člověku být dost dobře poznat, takže tě málokdo může fakticky „onálepkovat“, občas si ale nálepky dáváme sami, a tak to není jednoduchý.

Jak jsi se cítila, když jsi zjistila, že máš takovou diagnózu?

Jedno velké „UF!“ byl asi ten prvotní moment, který mě naplnil. Dlouho jsem věděla, že to, co se mi děje, není úplně běžný a člověk má u věcí, které ho potkávají bez vysvětlení většinou spousty otázek. Může dojít i k obavám; a já se bála hodně. Stavy, který jsem měla na začátku, když úzkost propukla v plný palbě, byly dost ošklivý a tak vyřčení úplně jasný diagnózy v mých uších znělo podobně jako kouzelná formule. To byl takový první moment úlevy. Když jsem se se pak s diagnózou seznamovala více, byl to už trochu osobní boj.

Jaká byla tvoje nejhorší zkušenost s úzkostí?

Řekla bych, že jich mám víc než jednu (teda tu jednu nejhorší). Stavy, kdy úzkost přerostla v něco, co jsem neměla stoprocentně pod kontrolou, byly prostě na nic v tom, jak se projevovaly. Třeba ztráta orientace v prostoru; často jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem, jak se jmenuju nebo co vlastně dělám. V pár sekundách pro mě okolí téměř nebylo k rozeznání a já jsem ve svém těle měla pocit, že ten prožitek trvá i několik desítek minut, jako když máš noční můru, ale poté si ji úplně nevybavuješ. Vidět sebe samu z výšky už prostě nebylo ok. Jako když se po tělesné stránce vypneš a paměť vizualizuje.

Dá se úzkost léčit? Jestli ano, je to běh na dlouhou trať?

Určitě léčba existuje. Chodila jsem na sezení k terapeutce, a to bylo hrozně fajn. Povídaly jsme si, nosila jsem jí svoje kresby a hledaly jsme podoby i minulých stavů, které jsem dosud neměla pojmenované. Když to všechno nabralo rychlost a já měla pocit, že je to horší než lepší, přišla na řadu pomoc od psychiatra a tam jsem se dozvěděla diagnózu, dostala pilulky a hurá do boje. No, ale to teda pro mě nic nebylo. Po půl roce jsem na sebe koukala do zrcadla a vůbec se mi to nelíbilo, tak jsem pilulky brát přestala a bojovala dál.

Hledala jsem sebe samu, co mě baví a dost jsem těžila z toho, o čem jsme si kdysi povídaly s terapeutkou. Jestli na mě něco doteď perfektně funguje, je to věta: „Nestav si domeček z karet, někdo ti jednu vyndá a…“ V každým případě je to fuška a není to na pár dní.

Setkala ses někdy s negativní reakcí, když se to někdo z tvého okolí dozvěděl?

Negativní reakce? Jak se to vezme… spíš bych to formulovala jako nepochopení, možná neporozumění. Je to tím, že pokud člověk trpí úzkostí nebo jakoukoliv psychickou poruchou, má své individuální prožitky. Já pár podobných lidí ve svém okolí mám a díky tomu, že jsme si mezi sebou o stavech, které nás doprovází, povídali, tak mi to dost otevřelo oči a dalo širší pohled na to, co všechno se uvnitř nás může odehrávat a taky jak to může být různorodé. Proto bych spíš řekla, že jsem se setkala spíš s nepochopením, ale ani tak to nebylo něco odsuzujícího v negativním slova smyslu. Mám okolo sebe dost super lidí a když mi bylo fakt blbě, vždy jsem měla někoho, kdo mě vyslechl. Občas mi stačil fakt, že to člověk věděl a nemuseli jsme se v tom dál hrabat. Asi takhle: Ahoj, jsem Elis a když tě poprosím o to, abys mi řekl/a, co je za den, je to pro mě důležitý. Trpím úzkostnýma atakama a občas prostě nevím, dík. Ok, tak jo!

Taky jsem se setkala s větou: „No jo, každej máme nějakej problém.“ A ačkoliv jsem ji v tu chvílí nechtěla slyšet a přišla mi dost necitlivá, s postupem času bych ji snad nechala vyzlatit a sama bych ji podepsala.

Měla jsi pocit, že jsi jediná, kdo má úzkost a cítí se osaměle?

Tuhle otázku jsem měla v hlavě asi vždy a taky to byla jedna z těch prvních na terapii a i tenkrát jsem odpověděla asi takhle: „Určitě je na planetě někdo, kdo to má podobně, ne-li stejně, jako já!“

Jsem člověk, který prochází tím samým, co ty. Máš nějakou radu či povzbuzující slova?

Mám svůj příběh, který rozhodně není u konce. Teď jsem bez panických projevů už téměř 4 roky. Před tím to ale bylo přes 10 let, kdy byly dny spíš horší než lepší a s tím, jak se měním já, se mění i moje úzkosti, ale už jsme vlastně kámoši. To ovšem ale neznamená, že vůbec nejsou nebo najednou zmizely; naopak musím o svoje duševno pečovat o to víc. 


Ale mám pár tipů, který mi za ty roky daly určitě hodně:

1) Naučit se dechové cvičení (hlavně se nauč dýchat, dýchej do břicha).

2) Najít si správný ventil (nějakou zálibu); prostě přirozenej relax, kterým to pravidelně budeš filtrovat (já teda pletu nebo šiju).

3) Využít přebytek adrenalinu; a to je opravdu důležitá věc. Hodně mi pomáhá chůze, jakože fakt dlouhý procházky, pro někoho to ale může být třeba formou sportu, kdy se člověk prostě soustředí na výkon a vypne. Akorát POZOR –⁠ nenuť se, jinak je ten efekt spíš opačnej.

4) Ze svého strašáka udělat časem parťáka. Měla jsem strach věci řešit, mluvit s lidmi na veřejnosti a tak nějak se o sebe postarat a umět improvizovat. Tohle vše jsem otočila, naučila se pracovat v kolektivu s úplně cizími lidmi a improvizaci nakonec miluju. Vybiju tam adrenalin, který ve mně vře.

5) Umět se na to vyprdnout. Hodně těžká disciplína… Já bych doslovně použila „mít zdravej uprdelismus“ –⁠ je to vlastně umění žít okamžikem, dělat věci občas víc z radosti, než pro to, že to musí být nebo že to chci; nenutit se. Určitě mi k tomu všemu přispělo spoustu maličkostí, jako naučit se svěřovat svému okolí, občas se ze svých pocitu vypsat, třeba jen na papír, naučit se spát (a hodně spát), umět se bavit, být trochu víc spontánní…

Mohla bych jmenovat další a další rady. A přesto to není konec mých úzkostí. Přijala jsem fakt, že jsou mé a že spolu budeme vycházet a bude to FAJN!

Trápí tě něco podobného? Tým Informačního a poradenského centra ZČU je tu pro tebe. Můžeš nám napsat do anonymní chat poradny nebo si domluvit konzultaci u našich psychologů.

Sleduj inspirativní příběhy dalších našich studentů a absolventů na tematických sociálních sítích:

IG: DIV_NEJ
FB: Div_nej
IG: changingourstory
W: bezbarier.zcu.cz

Pokračujte ve čtení