Studentské otazníky
Blog, Život na ZČU

Rok dva

Image

Pomalu, na první pohled rozvážným, ve skutečnosti však nesmělým krokem procházím jakousi alejí obrostlou křovím, za kterým se rýsují obří univerzitní budovy.

Myslím, že ten pocit nejistoty zažije každý, kdo tam vchází poprvé, já si to však kráčím na zápis do druhého ročníku. Tím prvním jsem úspěšně prošel, a tak se to ode mne i tak očekává, avšak všichni počítají s tím, že jsem již zkušený, že znám cestu vedoucí za mnoho rohů k učebně popsané pomocí písmenek a čísel, že se vyznám v pláncích, legendách a značení podobném tomu turistickému. Jenže to tak není. Za každý roh nejprve nahlédnu, než se tou cestou pustím, na každé křižovatce uvědoměle počítám, kolikrát jsem kam odbočil – doleva, rovně, doleva, doprava… lituji, že jsem si u vchodu nepřivázal nit a neodmotávám klubíčko, na těch bájích skutečně něco bude. Říká se, že svět je malý. Možná, že je to pravda, ale univerzita je velká. A pekelně zašmodrchaná.

Co že vám to tu povídám? Nu jaké je to poprvé vejít do školy. A že tomu nerozumíte? To máte tak – loni, když jsem nastupoval, se do školy nechodilo. Nesmělo se. Ani s náhubky. Takže jsem byl doma a ze všech stran poslouchal, jak je to pěkné, že jsem na té vysoké, jen ať si to užiji, vždyť oni si to také pamatují, ten bujarý studentský život, ty probdělé noci, prospané přednášky, volnost a svobodu, i když je to už tak dávno… No tak jsem si užíval to vězení, čučel do počítače nebo z okna a pilně studoval.

Být prvákem je možná trochu kruté, ale zároveň pěkné, protože ta trocha krutosti k tomu patří. Všichni na to pak rádi vzpomínají. Ale být prvákem dvakrát, a ještě hned po sobě, je už trochu moc.

Na svou první přednášku jsem po zkušenosti se zápisem vyrazil o půl hodiny dřív. Nestačilo to. Znáte strojárnu? Že ne? No myslím, že nikdo nemůže říct, že ji zná tak, aby se v ní neztratil, ale jde mi o to, jestli tušíte, kde to tak je a jak asi vypadá. Výborně. Tak jsem se prokousal přes turnikety, podíval se na mapku a vyrazil hledat pavilon UL. Jelikož jsem potřeboval do vyššího patra, dal jsem se hned prvními schody, které jsem potkal. Jenže to není tak jednoduché – ne každé schody vedou všude, pokud chcete někam konkrétně, musíte si vybrat ty správné schody. A to na mapce nepsali.

Za tu rezervní půlhodinu jsem se s vypětím všech sil a celý udýchaný dostal zpět ke vchodu. Nadechl jsem se, sebral odvahu a se skloněnou hlavou jako rozzuřený býk jsem znovu vběhl do toho šíleného bludiště. Doprava, rovně, doleva, doleva, dvě patra po schodech, odbočit, dlouhá chodba, doleva, další chodba, schody… No ne, vždyť už jsem zase u vchodu!

Cítil jsem zklamání a pokoření. Jsem druhák, jsem tu už druhý rok a nenajdu cestu do své učebny. A právě na to zřejmě ta zákeřná budova čekala, na to, až budu plný sebelítosti a beznaděje, aby mi mohla podat pomocnou ruku a vytáhnout mě z bahna na denní světlo, abych jí pak musel být zavázaný a vděčný.

„Co hledáte?“ smilovala se milá paní na vrátnici.

„UL 618,“ odpověděl jsem a doufal, že jsem nic nespletl.

„Tak to je jednoduché,“ usmála se na mě jako na děcko, kterému se nedaří zavázat tkanička. „To půjdete rovně, tou spojovací chodbou, po schodech, dáte se vlevo, mírně vpravo a hned zas vlevo, vejdete do jiného pavilonu a z něj pak vpravo je ta chodba, kterou hledáte.“

Zalapal jsem po dechu. „A nepůjčila byste mi navigaci?“

„Ale no tak,“ znova se zasmála. „Běžte už, ať to nezmeškáte.“

A tak jsem šel. Cesta skutečně vedla skrz různé spojovací chodby, a ještě přes úplně jiné oddíly a bůh ví, jak se všechny jmenovaly. Každopádně jsem nakonec schlíplý a ponížený dorazil na hodinu, která se zvolna chýlila ke konci, abych se posadil, nic nevnímal a jen popadaje dech přemítal, kde jsem udělal chybu, že všichni ostatní tu už dávno jsou. A dokonce i skuteční prváci!

Konec na sebe však nedal dlouho čekat, vysílený a vyhládlý jsem byl, jen co je pravda, a tak přišel čas na oběd. To je vám taková zvláštní věc, ta menza. Kolem dokola se tam motá jednotný dav, který pulzuje, scvrkává se a zase se natahuje a zalézá dovnitř a zase ven asi jako píďalka. Vcucne vás do sebe a už v tom jedete taky. Nejdřív hezky dovnitř a kolem jakési muzejní výstavky s okoralým jídlem, pak pro tác, všichni povinně pšouk dezinfekce, skrz kolotoč a – a pak tam stojí lidé, snad roboti, vždyť plivají talíře s jídlem jako běžící pás, ať tam někdo stojí nebo ne. A co si mám dát? Kam si stoupnout? Tady se nedělá knedlo vepřo, ani těstoviny, tady se vaří jednička, dvojka, trojka… jo a taky pizza. Zatím neznám klíč, abych rozluštil tuhle šifru, tak si vezmu, co u mě přistane, spokojím se s tím a mažu k pokladně. Tác si vesele vezu po kolejničkách, rozhlížím se po vitrínkách s dortíky, věnečky a různými saláty, říkám si, jak se mi to hezky povedlo, přemýšlím, na co bych měl ještě chuť a najednou PRÁSK!

„Co to je za hloupé vtipy?“ zlobím se a dívám se mrzutě na svůj oběd na mých botách. Kolejnice uprostřed cesty končí a po nevelké díře zas pokračují. Snad nějaká výluka na trati, do háje.

„Zase někdo něco rozbil!“ ozve se přísný hlas a mě okamžitě opouští lítost a přichází strach o vlastní kůži.

„To si uklidí a zaplatí!“ slyším od pokladny.

No, co dělat, posbíral jsem střepy a vydal se zpět k výdeji, jestli mi nepůjčí nějaký hadr.

Prý ne.

A tak co že s tím mám dělat?

Prý že si to uklidí sami a hned na mě vyplivli další oběd.

Tu příšernou past jsem obezřetně objel a pokračoval ke kase. Stál jsem tam a koukal na tu paní a ona zas na mě, oba jsme na toho druhého zírali dost nechápavě, ale ona promluvila jako první: „Na co čekáš?!“

„Až budu moct zaplatit.“

„Pípni si!“

„Vždyť jste mi neřekla…,“ začal jsem se svojí obhajobou.

„Pípni si!“

Přiložil jsem tedy svou kartu, světýlko modře zablikalo a přístroj pípnul.

„Co bylo to předtím?“ optala se suše.

„Co předtím?“ nechápal jsem.

Ukázala na střepy na tácu.

„To samý, asi,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak už běž,“ šťouchnul do mě někdo zezadu, a tak jsem šel. Asi už se to zaplatilo.

Jako v mátohách jsem se probojoval spletí stolů k volnému místu, najedl se ve společnosti špinavých střepů a šel zjistit, kam odevzdat tác s nádobím. A to mě ohromilo, tím si mě nepřátelská menza nakonec získala. Točil se tam jakýsi kolotoč s přihrádkami, kam jsme jeden za druhým dávali špinavé nádobí a na druhé straně si jej kuchtičky braly a myly a já tam dlouhou dobu stál a díval se, jak si ten kolotoč v klidu šlape pořád stejným tempem, jak se kolem přelévá ten dav lidí a mizí zas někde venku, jak nádobí zajíždí dovnitř a ven se přitáčí zas prázdné přihrádky, jak ten stroj tvoří metronom celé budovy, určuje její chod, jak je přesný a dokonalý. Tak nějak mě to uklidnilo a smířil jsem se s celým tím pulsujícím kolosem a tím teď nemyslím jen jídelnu, ale celou univerzitu, smířil jsem se a podvolil se být součástí, splynout a učit se jednotě. A v tu chvíli jsem ucítil, že přece jenom je to rok druhý, že jsem už tak trošku mazák (ale to berte hodně s nadsázkou) a že…

No a pak mě vyhodili, ať tam nečumím, jak vyoraná myš, že pro prváky se zrovna tamhle (a já nevím kde) koná nějaká prohlídka, aby věděli, kam se vrtnout. Kdybych byl měl dlouhé uši, tak bych je byl býval svěsil, ale jelikož je mám krátké, mohl jsem jen sklopit pohled, vyšourat se ven a smířit se s tím, že ať si vemlouvám, co chci, jsem tu prostě ještě pořád prvákem.

Pokračujte ve čtení