Plán byl napsat článek o revolučních státnicích připomínající spíše než závěrečnou zkoušku postapokalyptický výjev. Jak to ale doopravdy bylo?
Výsledek je takový, že si připadám jako vědec, který pracoval dlouhá léta na svém výzkumu, aby ve finále musel realisticky přiznat, že se k ničemu nedobral. Vize o tom, jak budu barvitě popisovat členy komise v tyvecích, ze kterých jim půjdou vidět jen oči, a představa, jak budeme procházet dezinfekční komorou, se nenaplnily. Z mého Spielbergovského scénáře zůstaly na scéně jen respirátory, které ale už nic nikterak postapokalyptického nepředstavují.
Tak teď beze srandy. Samozřejmě, že letošní státnice byly upravené tak, aby odpovídaly současné epidemiologické situaci. Nutno podotknout, že jim tedy předcházely téměř celé tři semestry distanční výuky, což mé kolegyně, které se záměrně hlásily na prezenční výuku vědomé si svého vášnivého vztahu k prokrastinaci, příliš nekvitovaly. Nicméně po prvním trochu nejistém semestru, kdy si obě strany barikád zvykaly na novou situaci, jsme výuku zvládli úspěšně a se ctí, což byl zásadní krok k tomu, jak se posunout ke dni D.
Den „D“ se na Fakultě filozofické pro obor Teorie a filozofie komunikace konal v úterý 25. května 2021 a většina z nás se na něj připravovala jako na vylodění v Normandii. Koneckonců jak už tomu u těchto významných studijních milníků většinou bývá. Čili stres, vypisování z výpisků něčích výpisků, stres, prokrastinace, panika, stres. Klasika. Jestli byl v něčem covid nápomocný, tak možná v tom, že nás nevábily Sirény v podobě Majálesů a jiných kulturních akcí, kterých je začátkem jara v Plzni víc než dost. Sobecký pocit, že já sice musím sedět doma na zadku, ale rozhodně nejsem jediná, byl lehce uklidňující.
Další velké téma letošních státnic bylo testování na Covid-19. Bylo to napínavé až do poslední chvíle. Jednak tedy v tom, že tu klidně byla ta možnost, že se půjdu otestovat, vyjde mi pozitivní výsledek a všechny své výpisky z výpisků budu moc zakonzervovat a uchovat na září, ale zábavné také bylo sledovat progres samotných nařízení o průběhu testování. Chvíli to vypadalo, že test bude stačit týden starý, další den ale přišla zpráva, že maximálně 72 hodin. Po všech dalších překotných změnách můžeme být nakonec rády, že nám zbytky vědomostí z mozku nevyšťourávala sama komise ještě na potítku. Nicméně všechny jsme testem na covid prošly negativní a stejně tak negativní jsme vyšly vstříc našemu dnu „D“.
K letošním státnicím nás přistoupilo šest a byly jsme rozdělené do dvou bloků. V 9:45 jsme se tedy tři statečné v respirátorech sešly v místnosti pro studenty, připraveny prokázat se svou negativností, očkováním či potvrzením o prodělaném covidu. Dále už vše probíhalo standardně, jako v každém jiném roce. Tedy kromě snahy omezit sundavání respirátoru tím, že nám nebylo připraveno občerstvení. Jediná příjemná chvilka státnic s kávou a bábovkou byla zrušena. Nehoráznost.
Jak už jsem na začátku avizovala, letošní covidové státnice mi (bohudík) nedaly námět na fantasy článek. Zato mi přinesly lišej ze zapařeného respirátoru a prošťouraný nos, ale také euforii z úspěchu, která se dostavila stejně tak, jako ostatním absolventům roky předtím. Svůj hlavní úkol tedy státnice splnily, covid necovid.
